Hledaje čerta Honza pecen snědl.
Divokou roklí bloudě pána shledl.
,Kam?‘ ptá se ten. „Já čertu sloužit šel.“
Pán v ďábla změniv se: ,Já sám to!‘ děl.
,Let sedm služ mi, budeš žít co král.‘
Přisvědčil Honza – a již v pekle stál.
Síň ohromná. Tři kryté kotle v středu.
,Pod těmi top, však do nich ani hledu!‘
Odešel ďábel. – Honza topil, jed’;
jakoby mžikem prchlo sedm let.
Čert Honzovi dí: ,Zítra dojde čas.
Dlít, či-li jít chceš, rci, až přijdu zas.‘
Samotou ,„Pusť mne!‘“ prosba z kotle zněla.
Změk’ Honza. Z varu holubice spěla.
,„Duši jsi spasil, mlč však, příteli.
Od čerta mzdou chtěj’ tam tu kabeli.‘“
Čert tu. ,Jdeš?’ „Ba!“ ,Zřel’s v kotle?‘ „Ne.“ ,Chtěj plat.‘ –
S kabelí Honza v svět se vrací rád.
Již soumrak. Honza pustou plání kráčí.
Hukot jak bouře, od hor zle se mračí.
Čert žene se tu: ,Mzdu vrať, nevěrný!‘
„Hoho! jen zvolna. Pane příšerný!
Moc tvá tu v koncích: zvon slyš hlaholit!“
,Však o mzdu musíš se mnou zápolit!‘
Přisvědčil Janek. V cestě balvan žuly.
Ďas dupnul jen, a kámen již je v půli.
,Silněji dupnuv, Honzo, výhru máš!‘
Pod žulou postřeh’ kaluž Honza náš.
Dupnul, až ďáblu v oči stříkl kal.
Vyhrál, vždyť z žuly vodu vydupal!
Závoru pekel čert vrh’ pádnou k výši,
až mizí oku, ucho svist jen slyší.
Pád železo vryl v půdu. „Dej sem!“
K měsíci Honza míří sochorem.
„Kováři, bratře! chyť jej v měsíci!“
,Zadrž!‘ vzkřik ďas, ,ty’s vítěz! K třetici!
Kdo silněj’ hvizdne!‘ Písknul čert, že skály
pukají zvukem, dub se zvrácen valí.
„Teď já,“ dí Honza, „odvrať se, cpi sluch.“
Do týla žerdí Janek ďábla buch’.
Ten motaje se skřípá: ,Ustaň již!
Však výhry cenu přec se nedovíš!‘
„Filipe, raď!.. Či ošizen mám býti?“
Ďas odlétá, – kdo letícího chytí?
„Ó kéž bych ďábla v kabeli své měl!“
A čert hned v ní, jak Honza slovo děl.
Teď Janek ví, ďas jakou mzdu mu dal:
„Hleď: čert ne Honzu, Honza čerta vzal!“