NA RŮŽÍCH.
Na ňader tvojich růžích v slunce plání
svých písní motýly já spiju v snění,
v nebeský azur očí tvých se sklání
mé duše zbledlá hvězda v jitra chvění.
Tvých vlasů noc mé skryje rozechvění,
kdy rtů tvých rudý květ jest v rozkvétání,
kdy kolébám se jako rosy stkvění
na ňader tvojich růžích v slunce plání.
Kdy šperk tvých oči závoj nezaclání,
tvé srdce pohár jest, v kterém se pění
vždy lásky nektar, kterým v rozeplání
svých písní motýly já spiju v snění.
[1]
Když na vlnách tvých ňader více není
již přístavu pro sny mé a má přání
má duše, ptáče v zimě v opozdění,
v nebeský azur očí tvých se sklání!
A pak se na mne díváš v usmívání,
v té síni, v níž vše jásot jest a pění,
a spočívá v tvé malé, něžné dlani
mé duše zbledlá hvězda v jitra chvění.
A stichne bolestí a hádek hřmění,
řev hynoucích, chudiny teskné lkání
na chvíli v srdci mém, kdy v opojení
nevidných křídel sladké cítím vání
na ňader tvojich růžích.