VERŠE.
V PRAZE 1889.
V KOMISSI KNIHKUPECTVÍ FR. ŘIVNÁČE.
NÁKLADEM VLASTNÍM.
[I]
Bénis soient-ils! bénis soient ceux que sacrifie
L’imbécile faveur du vulgaire odieux,
Et qui pensent, et dont la bouche glorifie
Les poëtes sacrés et la race de Dieux,
Théodore de Banville.
***
Tak přivři oči; zář jich, jež se třese,
Tak přivři oči; zář jich, jež se třese,
mé stiší srdce, které krvácí,
mých veršů sbor se ku ňadrům tvým snese,
jak ke chrámu když sednou žebráci.
Noc vlasů svých mi rozpusť kolem skrání,
ať hvězdy písní vzplanou v duše pláni.
Zář měsíce v tvém divném oku hoří
a vábí náměsíčnou duši mou,
nad skvosty očí těch má duše noří
se jako lakomec nad hřivnou svou.
Nech rtů mých růže kvést’ v tvých ňader sněhu;
na vlnách jich pro sny mé není břehu...
Tys v srdce číš mi víno písní vlila,
kdy na poušti jsem v bezvědomí kles’,
cisterna rtů tvých pak mne napojila,
jak oasa tvůj zjev se v poušť mou vznes’.
A teď ti dávám víno zpěvu svého,
ty kapky krve srdce spaseného.
NA RŮŽÍCH.
Na ňader tvojich růžích v slunce plání
svých písní motýly já spiju v snění,
v nebeský azur očí tvých se sklání
mé duše zbledlá hvězda v jitra chvění.
Tvých vlasů noc mé skryje rozechvění,
kdy rtů tvých rudý květ jest v rozkvétání,
kdy kolébám se jako rosy stkvění
na ňader tvojich růžích v slunce plání.
Kdy šperk tvých oči závoj nezaclání,
tvé srdce pohár jest, v kterém se pění
vždy lásky nektar, kterým v rozeplání
svých písní motýly já spiju v snění.
[1]
Když na vlnách tvých ňader více není
již přístavu pro sny mé a má přání
má duše, ptáče v zimě v opozdění,
v nebeský azur očí tvých se sklání!
A pak se na mne díváš v usmívání,
v té síni, v níž vše jásot jest a pění,
a spočívá v tvé malé, něžné dlani
mé duše zbledlá hvězda v jitra chvění.
A stichne bolestí a hádek hřmění,
řev hynoucích, chudiny teskné lkání
na chvíli v srdci mém, kdy v opojení
nevidných křídel sladké cítím vání
na ňader tvojich růžích.
MYSTICKÁ NOC.
Když luny žluté květy kvetou
v sklech oken ulic truchlivých,
já cítím bolesť dlouholetou
umlkat v rakvi ňader svých.
S mystických snů se bavím četou,
s leskem žen očí zářivých,
když luny žluté květy kvetou
v sklech oken ulic truchlivých.
Nad hřebeny střech prastarých
se v stínech koček zjevy pletou,
plny paprsků měsíčných
jich oči hoří září kletou,
když luny žluté květy kvetou.
POUŠŤ.
Má duše poušť jest, v níž řvou lvové bolu,
a písně mé jsou sfingy zmlklé záhy;
je divý žár tam, v noci vánek vlahý,
plá měsíc, zlatý květ na černém stvolu.
Neb vichr pak na poušť se řítí dolů,
jež pouze vidí lupiče a vrahy,
a časem sfingy rozpějí se tahy
v mystických nocech v píseň plnou bolu.
Kdy zářné oči hvězd nad zemí planou,
ó lásko má, ty karavano plesná,
za smíchu táhneš pouští zadumanou!
2
A zvučí písně, květy prší na zem,
až jako mystická věž tmavá, děsná
se zvedne Samum a vše pohřbí rázem...
VEČERNÍ GENRE.
Jak zvadlé žluté listy západ házel
své skvrny v kraj, krev řekám do úst sázel
a zlatým bičem boky chalup šlehal;
na ňadra dívčí růžemi si lehal.
Kraj prázdný byl jak duše samovraha,
zřít mohl’s, jak dlaň noci po něm sahá,
a slunce líbá krvavými ústy.
A ona šla jak stín v mlh závoj hustý
a divný smutný sten vydala časem.
Noc lupič rdousila den zlatým vlasem,
jejž spustilo si slunce se svých skrání.
Ji truchlivou kraj nesl na své dlani,
jak volným krokem, s nevýslovným žalem
ve velkých očích, které v klidu stálém
černé jak noc kraj v sobě zrcadlily,
tam, kde jí kýval šerem dvorec bílý,
skloněnou hlavu v smutném přemítání,
šla velká kráva temnící se plání.
POLIBKY.
Buď posvěcen, ó rte mé matky čistý,
jenž s něhou božskou jsi mne líbával,
vy rudé růže dva nejkrasší listy,
kdy na těle jsem jejím sobě hrál.
Pak rtové otce žehnající, přísní
se nad mým čelem schvěly zřídka jen,
je oslaviti nejskvělejší písní
se cítím dosud příliš nehoden!
Pak polibení dívky milující
za večerů v aleji vonné tak,
jež měla prostotu a něhu v líci
a v studu čistém klopila svůj zrak.
A posléz tvoje hrozné polibení.
Tvůj ret mi z těla celou duši ssál,
tvých ňader mramor zulíbal jsem v chvění
až jako krví potřísněný vzplál.
3
A ssál jsem z rtů tvých dech tvůj jedovatý,
na slávu, čest a na vše zapomněl,zapomněl.
Vím, byl to hřích, a přece jak list svátý
v tvých ramen uvěznění jsem se chvěl!
To démonické bylo rozblažení,
já sterými byl rty pro ně klet.
A teď po slasti toho polibení
jen smrti, smrti zbývá mi zde ret!
NOČNÍ NÁLADA.
Když záře svítilen spí v ulic kalužích,
jak luny zářící a rozházené střepy,
a hvězdy planou bílé jak sněženek sníh,
když v zlaté vějíře se světla oken třepí
a chvíle blouznění je duší hlubokých,
a měsíc bílý plá jak Kyklopa zrak slepý,
když vůně mystické dýchají lupeny,
a v šeru milenci své údy v sebe pletou
a na chvíli se vracejí v ráj ztracený,
když s krůpějemi hvězd nebe nad zemí kletou
jak boha nesmírný plá pohár zvrácený,
a hvězdy v jezerech jak vodní růže kvetou,
když věží v ňadrech bijí srdce zvonů všech,
a duše básníků ten ticha nektar pijí,
na loži bezesném, v šílených záchvěvech
na mrtvé vzpomínám, již na hřbitovech hnijí.
BALADA NA MĚSÍC.
Tmou ční věž, obra prst,
a měsíc, zlatý kámen,
jejž Titan, v zraku plamen,
kdys ve tvář bohu chrst’.
A hvězdy, věží hrot
kde protrh’ noci clonu,
zří v jisker milionu
a září o závod.
Terč zlatý vzdechů všech,
básníků soudruh trudný,
dno zlaté snění studny,
plál měsíc v mraků zdech.
4
A klidně jen se smál
úsměvem ironickým
hodinám elektrickým,
jež tmou doutnaly v dál.
A jestli výkřik zněl,
to jak by bzukot muší
kol zatažených uší
mu zdola zaletěl.
Sám jako básník plál,
pod nímž se lampy ztrácí;
dav v hloupé imitaci,
jenž jeho vzor si vzal.
To zlaté zrcadlo
kdos před vchod k ráji strčil
zjev měst se pod ním krčil,
jichž sta v tmu zapadlo.
Či zlatý ježek stáh’
své nohy, hřbet svůj stočil,
teď v moře právě skočil,
rozbil se na vlnách?...
Jak zlatá koule čněl
na konci boží berly,
zřel v mraku hvězdné perly
a kámen zemi zřel!
Byl otvor, který dštil
na zemi zlaté šípy
a slyšel hloupé vtipy,
v nichž dav ten dole žil.
Zřel pláč a výkřiky
a bídu lidské změti
a paprsků svých děti
zřel plakat’, básníky.
Přec cosi táhlo jej
obíhat kolem země,
tak duši táhne jemně
cos večer v písní rej.
Tak táhne srdce nás
bez cíle prchat šerem,
kdy vzplane v zvuku sterém
slavíka tichý hlas.
5
Pak v hrobku noci kles’,
jak pochodeň plál temně,
již nad mrtvolou země
vzduch ve svých spárech nes’.
ŠÍLENÁ.
Zde světel zář, a dívek zjev, a růže,
a kynou tobě sladce ňadra bílá,
bys přivinul je na své srdce úže.
Má duše dnes se divně zachmuřila.
Já z okna velkého hleděl v tmu ulic.
Tam naproti jak oko zmírající
plá malé okno, k němuž hlavu tulíc,
zří upřeně sem dívka s bledou lící.
To dům je šílených. A zhubenělá
ta šílená v tmu čirou oko noří.
Teď hudby proud jí zvoní kolem čela,
a vidí sál, jenž jako výheň hoří.
A vzpomíná, jak tančívala kdysi
na ňadrech toho, jenž ji zradil bídně...
Té hudby proud šílenství nové křísí
jí v duši, která umírala klidně.
Snad anděl smrti nad chorou se sklání,
co jásot náš ji vrhá v propast tmavou.
A tady růže, smích a tancování,
a ona svíjí bolestí se žhavou.
A volat’ chci: „Nechť stichne hudba rázem!
Ó smilování, lidé všední, prázdní!“
V tom slyším šepot prosycený mrazem
a posměchem: „Hle! Básník náš zas blázní!“...
ROMANCE.
Kéž vějíř vonící, jenž k tvojí líci
se v milém rytmu sklání,
jsem lehký hrající a šeptající
o lásce své, má paní.
Kéž jeho větřík jsem, jenž líbá s plesem
tvé bílé rámě v chvění,
neb motýl, nad vlasem, proň zlatým lesem,
jenž tvým usedá v snění.
6
Neb jeho křídel pyl, jímž vlas tvůj skropil
neb střevíček tvůj hezký;
kéž brouček jen, bych byl, abych se stopil
v tvých šatů tajné stezky.
Živůtek růžový, jenž čistý, nový,
tvých ňader vnady drží,
nebo květ nachový, jenž vše ti poví,
v tvém bassinu pak strží
vody, jež rozleje se, hučí, směje
na ňadrech tvojich hustá
se v brilant zastkvěje, pak ve krůpěje
jsou změněna má ústa.
Na večer v modlení až složíš k snění,
svou hlavu v síňku temnou,
mé tělo promění se v okamžení
v pokrývku tvoji jemnou.
PRYČ!
Ty chmurný večere, jsi bratr duše mojí,
mne stíny poceluj, do nichž se mísí krev,
již slunce prolilo v posledním hrozném boji.
Prsť stínů černá padá země na rakev.
Skvělými růžemi kol kraj jest potřísněný,
jež slunce ztratilo, když odcházelo v dál.
Je večer plný mlh, jak zvadlé na lupeny,
na srdce hluboká si lehá divý žal.
Do dlaní mraků měsíc bledou tvář svou tlačí,
ten bratr básníků, zpovědník chudých všech,
hvězd zlaté krůpěje jak ve hlubokém pláči
v tmu kanou nesmírnou a v hloubi jezer všech.
A záře svítilen si lehá do kaluží,
jichž na dláždění plá podivná směsice,
to jak by západ nechal zde pár žlutých růží,
jak na zem spadaly by střepy s měsíce.
Klid. Časem uslyšíš jen, jak o pomoc volá
to listí uvadlé, před větrem prchající.
To šustí po dláždění, jako větev holá
tvá ruka zakývá jen v hrozné ono nic.
Ó holá větvi ruky mé, co zvadlých listí
jsi střásla juž – eh! nač ty řeči protivné?
Všechno to pomizí a vichr, který svistí,
jest pendant k srdce mého písni podivné.
7
A kol ti lidé tváře směšné, bezvýznamné
a lásky stín, nevěstka lživá podél cest,
prodajné úsměvy, to všecko kývá na mne,
a celý život fráze hrozně prázdná jest.
Zde všechno dusidusí mne; pryč, pryč do jiných říší,
na slunce, na měsíc, do kštice vlasatic
ať jíž to propasť neb meteor v hvězdné výši,
jen pryč, jen od lidí, bych svět ten nezřel víc!
Sem balon, naplněný myšlenek mých plynem,
sem loďku písní mých; mne provaz bídy chyt’chyt’,
teď prask, – buď zdrávo, moře vzduchu, světlem, stínem
jen pryč, pryč! byť mým cílem peklo mělo být!
ROZHOVOR.
Noc moře temna rozlila juž na zem,
ji v poháru jen krůpěje hvězd zbyly,
jehož dnem byl nad příkrým skalním srázem
zjev měsíce tichý a zasmušilý.
Já noci děl: „Co neseš mi, o paní?“
A ona řekla: „Nesu klidné snění
všem sklíčeným a v hrudi záři ranní.“
Já smutně řekl jen: „To pro mne není.“
„Já nesu vůni, jež jest olej v rány,
a chlad, jenž ledovým obkladem skráním,
jsem hrobem, v němž se skryje zlosyn štvaný.“
„To pro mne není,“ děl jsem s pohrdáním.
„Dám milencům lesk luny drahokamu,
besídky, lože vystelu jim zlatem,
slídiče všechny mylnou stopou sklamu.“
„To pro mne není,“ děl jsem s bolným chvatem.
„S měsíčných nití pevný provaz spletu.
Vyšplhej po něm, kde se vstříc ti vrhá
dvou bílých ramen peruť, něha retů.“
„Dost! Přestaň s láskou, mně to srdce trhá!...“
„Na mléčné dráze, na svém hrdle bílém,
mám pro básníky hvězdných perel šňůru,
k níž často zří v úsměvu zasmušílém.“
„Věk z poesie udělal mi stvůru.“
8
„Mám sladké víno, zapomnění všeho
a sílu liju v údy k nové práci
nad ruinou dne žití ztraceného.“
„Té netřeba mi, mám svou resignaci.“
A noc se hrozně rozhněvala náhle:
„Tmy bahno mám, jež tebe, bídný, rdousí,
jed květů otravných pro srdce zpráhlé,
jsou hvězdy hroty mečů, které brousí
si život na tebe, jež v hruď ti vrazí,
jsem děsná tmetma, zrcadlo duše tvojí.“
„Ta odpověď, jež do duše mne mrazí,
jest pravdiva, jen ta mou touhu zkojí!“
DÍTĚ.
Ó dítě, jak se sladce směje
a bezstarostně rtů tvých květ,
a přece tolik beznaděje
ti chystá celý pustý svět.
Ó květe vonný, jemný, bílý,
tvá hlavička se v smíchu chýlí,
a ten tvůj úsměv je tak milý,
že nelze ani povědět.
Ty rovné jsi všech králů dětem
a krásy víc v svém líčku máš
a přece kleto celým světem,světem
se opuštěno ubíráš.
Ty milujících plode svěží,
ty nocí, v kterých hvězdy sněží,
jsi výdechem, co něhy leží
v tvých úsměvech, co lásky máš!
A vidím boudoir teď malý,
jenž prosycený vůní jest,
koberce těžké vše kol halí,
na nichž zřím těžké růže kvést.
Jest uměle vyzdoben celý,
a okna kryje závoj stmělý,
by polibků jich neviděly
truchlivé sbory němých hvězd.
Sem lásku svoji ukrývali,
kdy její manžel, starý tak,
kterému za peníz ji dali,
v sen těžký zavřel mdlý svůj zrak.
9
Polibků skvrny jako růže
jí na ňadra ty rety muže
vždy tiskly, když ji vinul úže,
až zapomněli na vše pak.
Těch nocí všech, ó dítě lásky,
tys posvěcený bylo plod,
kdy manžel, čelo samé vrásky,
svůj chabý zrak v tvé líčko vbod’.
A viděl v tobě tahy cizí
a zachvěl se jako list břízy,
kdy poslední pták v dálce mizí
a uletá přes pláně vod...
Tam v ložnici své ženy šeré
tě od tvé matky oderval
ten stařec vzteklý, tisíceré
ti nadávky a kletby dal.
Máť v hořečce po tobě vztáhla
svou ruku, marně vedle sáhla –
kol prázdnota jen neobsáhlá:
ó noci, v nichž ji rdousil žal!
Ó třeštění a slzí moře
a muka s bídným mužem žít, –
ty, dítě, nevíš, co je hoře,
a kolébáš se v sen a klid.
Pak stará žena za plat malý
tě vychová, ty seznáš žaly
a bezejmenné v cizí dáli
kdes budeš krutou nouzí mřít.
Ó plode lásky, úsměv sladký
má květ rtů tvých a milou zář,
Ty sníš, že čelo drahé matky
se chýlí k tobě na polštář.
Když zřím tvých očí modré květy,
když slyším „máma“ lkát’ tvé rety,
vždy jest mi, jak bych osud kletý
měl udeřiti v sprostou tvář!
RAMENA ŽEN.
Žen bílá ramena, nad něž jsem v snech se klonil,
vy luny nocí mých, já na vás myslím zas,
jak vějíř krajkový vás přede mnou vždy clonil,
by neroztál váš sníh pod tím mým dechem v ráz.
Teď v noci podzimní obraznost poblouznilá
mi kreslí ve tmě vás, ó žen ramena bílá.
10
Vy bílé klaviatury, na nichž vždy hrála
má ústa polibků arii dlouhou tak,
že ňadra pod vámi se mocně pozvedala,
jak na vás žárlila, až ticho bylo pak.
Mou hlavu po vás dnes jme touha neskonalá,
je pro ni žhavou chlad žár, jenž z vás mocně sálá.
Vy sněhy hořící, hrdličky upoutané
jste sluhou oděvu, zlíbané růžemi,
jichž rudých několik, by ukryla vás, plane,
jak polibků mých skvrny na vás, na zemi
vás v bahně všednosti, jak řecké sochy svaté
z dob dávných nalezá mé oko láskou vzňaté.
Ať hadry skryty jste neb zlatou stuhou spjaty,
ať stužkou hedvábnou, neb nahá sladkým snem
v etheru koupáte se, který vlní zlatý
se světlem bohatým kdes v sále nádherném.
Já na vás myslím dnes, jak v tance víru divém
jsem často zlíbal vás ve štěstí opojivém.
Vějíře klepnutí pokuta směšná byla
za taký duše kvas a hody retů mých
a přece jediná, vy dvě ramena bílá
jste na vždy odňala mi štěstí lehký smích.
Ó vy jste ústa má jistě začarovala
jak čaroděj v hrad smutku, v němž noc neskonalá.
To v malém salonku, kde s ní jsem naposledy
usedl v mlčení, neb „marno všechno již“,
mi její obličej děl znavený a bledý
a suchý kašel její časem přerval tiš,
a kruhy modré, jež kol očí její byly,
kol hrdla cítil jsem; ó kéž mne zardousily!
A děla: „Kašlala jsem krev již zase včera,“
a suchá, ostrá byla její ramena.
A dnes zas hlava má by k nim se vrhla z šera,
neb s nimi zašlo vše, a celá zmámená
by nad ně v polibků se dešti nachýlila...
Já na vás myslím dnes, ó žen ramena bílá.
VIOLETA.
V podzimní večer, kdy lkal usedavě
mrazivý vichr pustém po nábřeží,
šel v divadlo jsem. Traviata právě
se hrála. Cítil jsem, jak bolest leží
v tom srdci mém, a rozervání divné,
a smutná jedna melodie živne.
11
Mne neschválila tklivá hudba v snění;
do hlediště se vnořilo mé oko,
kde jeden zjev mne nutil k přemýšlení
a vryl se do mé duše přehluboko.
Byl to jen dívčí zjev, květ, který stůně,
v němž trochu bolu a hřbitovní vůně!
Ji viděl jsem, jak zrakem zoufajícím
na Violety zírá utrpení,
a kukátko zas tiskne k bledým lícím,
by zakryla slzu a rozčilení,
a jak se chví, jak růže lístky bílé,
ty ruce vyhublé, jež zasmušile
uvadlou růži drtí mimovolně.
A při dusivém každém zakašlání
se sevřely ty suché rety bolně,
a kalné oko v divném zadumání
zří v prázdno děsné, v hroznou propasť, která
před její duší otvírá se šerá.
A přec jí sotva šestnáct máju celých
přelétlo přes květ mladé hlavy snivé,
a kráčí juž v jeseně osamělých
kolejích dál, a v poušť jí zádumčivé
se stele listí chrastící a žluté,
té růži, rosou lásky nedotknuté.
Když poslední ton zachvěl domem táhle,
tu smutné její oko divě vzhledlo.
Své myšlenky a hoře neobsáhlé
to choré dítě ztajit nedovedlo.
Pak jako stín se ku východu kradla;
na místě jejím zbyla růže zvadlá.
Já tehda vzal tu růži umačkanou
a zamyslil se nad ní dlonhodlouho doma,
já viděl ještě, truchlivě jak planou
těch očí hvězdy hasnoucí, já rtoma
jak rosou vlažil, k životu ji lákal
a blázen nad ní po celou noc plakal.
NAD MRTVOLOU DÍVKY, JEŽ SE ZASTŘELILA.
Na černém rouše, jako mramor bílý,
to skvostné tělo v zraku pospas leží,
a duše má zde nad ním pustá šílí.
Zní smutně půlnoc z nitra městských věží.
12
Ni ton, ni barva. Mrtvo tělo sněžné,
jež třáslo se, planulo v lásky muce
a v objetí jej ovíjelo něžné,
než revolver se blýskl v malé ruce.
Ta rána v hrudi jako rudá růže
kdys plála, teď jest bezbarvá a zvadlá.
Ach, kolikrát tam tiskly se rty muže,
kdy v smíchu řeckou hlavu na zad kladla.
Než zradil ji, to tělo bylo lyrou,
pod jeho rukou jež se sladce chvělo.
Pak zoufání, kdy zřela jen v noc čirou...
Má stopu vrásek ještě její čelo.
Ty oči magické jsou sklenné. Není
víc v hrudi živa lásky píseň tato?
Na skvostný prs jsem ruku dal jí v chvění.
Jak ruku vbořil v mrazivé bych bláto!...
OSVĚTLENÁ OKNA.
Vy domů okna osvětlená,
jež zlatě zříte v náruč tmám,
kdy ulicemi půlnoc stená
a nad hvězdami bůh bdí sám,
vy pozlacené trsy světla,
jež v moře tmy jste vrhány,
by myšlenky loď v přistav létla,
by sny nebyly zmrhány,
co skrýváte, ó zářné oči?
Snad výbuchy jste plamenné
básníků duší, jež se točí
kol osy touhy nadšené?
Snad ticha oasy jste zlaté,
kam nevniká řev profanní,
kde pěvec skládá verše svaté,
jež kramářský hluk neraní,
či majáky jste vědy smělé?
Kmet vážný tak a bílý juž
teď chystá na umrlém těle
ku rozhodnému řezu nůž.
13
Neb pro milence hnízdo zlaté,
o jakém snějí básníci,
pod nímž kdes v keři v ticho svaté
zpívají skrytí slavíci?
Neb ze skla rakev, za níž siný
zřím dívčí mladý obličej,
jež vytančila souchotiny,
když v loni karneval zval v rej?
Neb opony jste pouze sklenné,
za nimiž stále na tisíc
se nejhroznějších dramat žene
a vše jde jisté smrti vstříc?
Ó ulic okna osvětlená,
když město v tmu jest ztracené,
zář vaše plane rozjitřená
jak města rámy zlacené.
Vy v blátě bludičky jste zlaté,
v nichž hoří duše lidí všech,
a básníků, učenců svaté
v těch vyzařují plamenech.
Jen plaňte dál, duše hořící,
až do rána, nechť zbledne tvář.
Z vás vzplane slunce sálající,
jež věčnou bude míti zář!
POSLEDNÍ PŘÁNÍ.
V tvé síni setmělé, jež plna těžkých vůní,
jež v nocích hlubokých mne v bezvědomí spily,
kde jako vody spád kdes v zasmušilé tůni
všech našich polibků ozvěna dlouhá kvílí,
kde na tvé chvějící se bílé tělo kane
vzduch vůní našich slov a přísah propletený,
a v noční lampě tvé tam srdce moje plane
a líbá smutnou září vlas tvůj rozpuštěný,
v té síni kouzelné, jen ještě jedenkráte
k svým ňadrům přiviň moji hlavu v delíriu
a motýly svých písní v záři vlasů zlaté
na těla tvého růžích v sladké písně spiju!
14
K svých ňader lunám bílým v demonické chvíli
přitáhni moje srdce choré, náměsíčné,
jež v nocech dlouhých po jich snivé zářízáři kvílí,
kdy jak lilie plá v sny mé tvé tělo sličné.
V tom nebi síně své, tam lože pod nebesy
mi duši vyssaj zas, a já v žár neskonalý,
jak ruka nevidná když padá na klavesy,
tvé prsty zlíbám, jež mé srdce roztrhaly!...
E: jf; 2004
15