ROZHOVOR.
Noc moře temna rozlila juž na zem,
ji v poháru jen krůpěje hvězd zbyly,
jehož dnem byl nad příkrým skalním srázem
zjev měsíce tichý a zasmušilý.
Já noci děl: „Co neseš mi, o paní?“
A ona řekla: „Nesu klidné snění
všem sklíčeným a v hrudi záři ranní.“
Já smutně řekl jen: „To pro mne není.“
„Já nesu vůni, jež jest olej v rány,
a chlad, jenž ledovým obkladem skráním,
jsem hrobem, v němž se skryje zlosyn štvaný.“
„To pro mne není,“ děl jsem s pohrdáním.
„Dám milencům lesk luny drahokamu,
besídky, lože vystelu jim zlatem,
slídiče všechny mylnou stopou sklamu.“
„To pro mne není,“ děl jsem s bolným chvatem.
„S měsíčných nití pevný provaz spletu.
Vyšplhej po něm, kde se vstříc ti vrhá
dvou bílých ramen peruť, něha retů.“
„Dost! Přestaň s láskou, mně to srdce trhá!...“
„Na mléčné dráze, na svém hrdle bílém,
mám pro básníky hvězdných perel šňůru,
k níž často zří v úsměvu zasmušílém.“
„Věk z poesie udělal mi stvůru.“
8
„Mám sladké víno, zapomnění všeho
a sílu liju v údy k nové práci
nad ruinou dne žití ztraceného.“
„Té netřeba mi, mám svou resignaci.“
A noc se hrozně rozhněvala náhle:
„Tmy bahno mám, jež tebe, bídný, rdousí,
jed květů otravných pro srdce zpráhlé,
jsou hvězdy hroty mečů, které brousí
si život na tebe, jež v hruď ti vrazí,
jsem děsná tmetma, zrcadlo duše tvojí.“
„Ta odpověď, jež do duše mne mrazí,
jest pravdiva, jen ta mou touhu zkojí!“