ŠÍLENÁ.
Zde světel zář, a dívek zjev, a růže,
a kynou tobě sladce ňadra bílá,
bys přivinul je na své srdce úže.
Má duše dnes se divně zachmuřila.
Já z okna velkého hleděl v tmu ulic.
Tam naproti jak oko zmírající
plá malé okno, k němuž hlavu tulíc,
zří upřeně sem dívka s bledou lící.
To dům je šílených. A zhubenělá
ta šílená v tmu čirou oko noří.
Teď hudby proud jí zvoní kolem čela,
a vidí sál, jenž jako výheň hoří.
A vzpomíná, jak tančívala kdysi
na ňadrech toho, jenž ji zradil bídně...
Té hudby proud šílenství nové křísí
jí v duši, která umírala klidně.
Snad anděl smrti nad chorou se sklání,
co jásot náš ji vrhá v propast tmavou.
A tady růže, smích a tancování,
a ona svíjí bolestí se žhavou.
A volat’ chci: „Nechť stichne hudba rázem!
Ó smilování, lidé všední, prázdní!“
V tom slyším šepot prosycený mrazem
a posměchem: „Hle! Básník náš zas blázní!“...