VIOLETA.
V podzimní večer, kdy lkal usedavě
mrazivý vichr pustém po nábřeží,
šel v divadlo jsem. Traviata právě
se hrála. Cítil jsem, jak bolest leží
v tom srdci mém, a rozervání divné,
a smutná jedna melodie živne.
11
Mne neschválila tklivá hudba v snění;
do hlediště se vnořilo mé oko,
kde jeden zjev mne nutil k přemýšlení
a vryl se do mé duše přehluboko.
Byl to jen dívčí zjev, květ, který stůně,
v němž trochu bolu a hřbitovní vůně!
Ji viděl jsem, jak zrakem zoufajícím
na Violety zírá utrpení,
a kukátko zas tiskne k bledým lícím,
by zakryla slzu a rozčilení,
a jak se chví, jak růže lístky bílé,
ty ruce vyhublé, jež zasmušile
uvadlou růži drtí mimovolně.
A při dusivém každém zakašlání
se sevřely ty suché rety bolně,
a kalné oko v divném zadumání
zří v prázdno děsné, v hroznou propasť, která
před její duší otvírá se šerá.
A přec jí sotva šestnáct máju celých
přelétlo přes květ mladé hlavy snivé,
a kráčí juž v jeseně osamělých
kolejích dál, a v poušť jí zádumčivé
se stele listí chrastící a žluté,
té růži, rosou lásky nedotknuté.
Když poslední ton zachvěl domem táhle,
tu smutné její oko divě vzhledlo.
Své myšlenky a hoře neobsáhlé
to choré dítě ztajit nedovedlo.
Pak jako stín se ku východu kradla;
na místě jejím zbyla růže zvadlá.
Já tehda vzal tu růži umačkanou
a zamyslil se nad ní dlonhodlouho doma,
já viděl ještě, truchlivě jak planou
těch očí hvězdy hasnoucí, já rtoma
jak rosou vlažil, k životu ji lákal
a blázen nad ní po celou noc plakal.