Vy domů okna osvětlená,
jež zlatě zříte v náruč tmám,
kdy ulicemi půlnoc stená
a nad hvězdami bůh bdí sám,
vy pozlacené trsy světla,
jež v moře tmy jste vrhány,
by myšlenky loď v přistav létla,
by sny nebyly zmrhány,
co skrýváte, ó zářné oči?
Snad výbuchy jste plamenné
básníků duší, jež se točí
kol osy touhy nadšené?
Snad ticha oasy jste zlaté,
kam nevniká řev profanní,
kde pěvec skládá verše svaté,
jež kramářský hluk neraní,
či majáky jste vědy smělé?
Kmet vážný tak a bílý juž
teď chystá na umrlém těle
ku rozhodnému řezu nůž.
Neb pro milence hnízdo zlaté,
o jakém snějí básníci,
pod nímž kdes v keři v ticho svaté
zpívají skrytí slavíci?
Neb ze skla rakev, za níž siný
zřím dívčí mladý obličej,
jež vytančila souchotiny,
když v loni karneval zval v rej?
Neb opony jste pouze sklenné,
za nimiž stále na tisíc
se nejhroznějších dramat žene
a vše jde jisté smrti vstříc?
Ó ulic okna osvětlená,
když město v tmu jest ztracené,
zář vaše plane rozjitřená
jak města rámy zlacené.
Vy v blátě bludičky jste zlaté,
v nichž hoří duše lidí všech,
a básníků, učenců svaté
v těch vyzařují plamenech.
Jen plaňte dál, duše hořící,
až do rána, nechť zbledne tvář.
Z vás vzplane slunce sálající,
jež věčnou bude míti zář!