„Hučí vítr od půlnoci,
sníh se sype krutou mocí,
země křehne v tuhém mrazu,
jak by život již bral zkázu.
Jede vojín velkým spěchem,
kůň mu sotva stačí dechem,
země zmrzlá pod ním zvoní,
an tak cválá na svém koni.
Aj, tu chodec polonahý,
smutně sedí podle dráhy,
pro zimu se jedva mane:
Smilujte se, dobrý pane!
Slyše hlas ten pronikavý
hned svou cestu jezdec staví:
Co mám dáti, chodče, tobě,
nemám peněz v této době.
Náhle sáhne po svém meči,
plášť rozetne jednou sečí:
Vezmi pláště toho půli,
odevzdej se boží vůli!
Chodec v plášť se přiodívá,
teplo mile naň se vlívá:
Již mě více nepozebe,
požehnej ti pánbů s nebe!
Provázen pak duchů zjevy
Kristus v snách se jezdci jeví,
vzhledá na něj jasnou tváří,
na ramenou plášť mu září:
Pláštěm tím mě Martin odil,
dám mu nebe proto v podíl,
nebo co kdo chudým skýtá,
jako mně by dal, se čítá. –“
Tak totiž tuhletu balladu
krasami jejími jatý,
chodě si po nivě nebeské
pan Martin, biskup a svatý,
cituje zástupům blažených,
cherubům, hromadám dětí,
za svatým Duchem ji vykřičí,
když ten tak mimo něj letí,
cituje vážně ji, k důrazu
berlu svou do výše vznese,
s gesty ji přednáší, až se mu
infule na hlavě třese.
Po nebi zná ji už, kde kdo je,
vtipkáři svatí se smějí,
jak vidí blížit se Martina:
Ach, už zas větry ty vějí! –
Než svatý Martin – to věřte mi,
své hořké chvilky též mívá...
ba, v noci, v nebeské posteli
sedne a skráň v dlaně skrývá...
Má všecko, pravda to: svatým jest
na zemi, na nebi věru,
udělal konečně, možno dít,
nejlepší kariéru.
A Sušil napsal tu balladu
ku jeho oslavě zvláště –
jen kdyby – ach, u všech rohatých!
jen toho nebylo pláště!
Kdyby se dověděl Kristus pán,
světcové a svaté paní! –
Cherub, jenž pěšinky zametá,
už by ho nezdravil ani!
Kdyby se najednou zjevilo,
že ten plášť – ó bída, bída! –
koupil si tenkráte v Remeši
u nepokřtěného žida!
Pět roků tahal jej na vojně,
pak – ó děs hrdlo mu svírá –
půl ho dal tam tomu chudáku,
že už byl samičká díra!