Svatohorská vambeřické psala:
Stotisíckrát pozdravuji tebe,
vinšuji ti všechno dobré s nebe,
já jsem zdráva, pánu bohu chvála.
Jak pak u vás v tomhle létě bylo?
Měli jste tam také velké deště?
U nás v neděle a svátky lilo
a k tomu to krupobití ještě!
Zničil ti tu ovoce i pole
v čtvrt hodince příval kroupový,
až je všechno jako v říjnu holé,
co tu budou dělat, bůh to ví!
Hodný, dobrý je ten český lid!
Navzdor těmto ranám přicházejí
ke mně požalovat, poprosit,
hlavy se jim z všech těch útrap chvějí,
oni však na těšitelku svou,
panenku svou, nezapomenou!
Ba, i dárky ještě přinášejí!
Jestli pak už také jazyky
do tebe se dali kritiky?
Rýpají ti, kdož to jakživ viděl,
že prý to a ono – klackové,
našinec už jen aby se styděl
opakovat řeči takové –
že prý modly jsme jen, hloupost lidí
jen prý cosi vyššího v nás vidí –
nu, tak vidíš, závistníci lití
už nám nepřejou kus živobytí!
Ještě dobře, že těch jazyků
zloba jde po velkém žebříku:
mysli si, že lezou do výše,
cloumat chtějí pána Ježíše,
bohu otci upírají místo –
slovem, není nic před nimi jisto;
mužem býti spokojeny dosti,
že jsme aspoň v této společnosti!
Slyšelas už o té z Mariazell?
Panečku, ta zpejchla velice!
Našinec aby se před ní kácel,
nafoukla se jako pávice –
staroboleslavská prý jí psala,
po zdraví se slušně vyptávala,
myslíš, že jí odpovědi dala?
Holenku, teď zpejchla panna Manda
pro tu zpověď pana Ferdinanda!
(Snad čteš také ňáké noviny?
Já jsem dřív pro „Političku“ byla,
teď páteři řekli z krajiny,
abych „Národní“ si předplatila,
o té zpovědi jsem našla tam,
mysli si, docela telegram!)
Že se zpovídal tam, jaký div?
Kdyby trochu vzdělání jen měla,
znala by, že tak už bylo dřív,
pak by ovšem founět nemusela!
Ferdinandi vždy tam chodili,
když je hříchy tuze tížily!
Však my, řekněm, nejsme ledajaké,
známeť my se s velkým panstvem také!
Útrpny však buďme k cizím chybám,
jakož láska boží přeútrpná
nechť na chyby naše popatří!
Pozdravuji tě a vřele líbám,
Svatá Hora, třicátého srpna,
roku tisíc devět set a tři.
Ještě slůvko. Ignácia Otce
– psala jsem ti o něm dřív už snad?
Je to ten, jenž doved přehluboce
poutníky až k slzám rozebrat –
toho stihl pánbů obtíží:
tak mu začlo svědčit jídlo, pití,
že ti stloustl skoro na díži,
jež nemůže místa pozměniti.
Žádný schůdek není pro něj možný,
žádná židle, žádná kazatelna –
vše by rozbil a se zabil zcela,
vidíš, co dar boží v lidech dělá! –
teď v své jizbě leží Otec zbožný,
slova jeho tklivá, spasitelná
neuslyší nebohý náš lid,
až si přijde ke mně zatesknit!
Každý kříž však od boha je slán,
pochválen buď za něj Kristus pán.