To budete as z kronik znát
šedivě hovořících:
jde Václav král a jeho kat
za noci po ulicích,
však nejde s mistrem popravy
snad krátit lidi o hlavy –
ne, v šenk, kde sedá lid,
se ráčí posadit
a hladě bradku nalít dal
dva džbánky moku Václav král,
ta milá dobrá duše.
Tu zaslech jednou to a to,
jak už si stýská lid,
že robotci je proklato
a tuze těžko žít
– to zoufalý as kumpán děl,
jenž hoře v moku utápěl –
že z rána k noci, celý den
se dře a dře a dře se jen,
pak za trochu těch grošíků
lze živit jen pár vrabčíků,
ne schránku lidské duše.
Vzal odraný šat Václav král
a do dřiny šel spolu,
kde bílé ruce spracoval
si hezky do mozolů,
i grošík dostal, vlek se spat,
na druhý den pak na svůj hrad
zval službodárce ku sjezdu:
Teď snížit práci, zvýšit mzdu,
kdo zůstati chce zdráv a živ!
řek rukou kličku naznačiv
ta milá dobrá duše!...
Rod takých králů arci šel
už z dějin do pohádky;
už mnohý hlavou zavrtěl,
kdo čet ty staré řádky!
Vždyť praví se tam docela,
že díval se jen z kysela
na šlechtice a pátery,
preláty mnichy, kláštery,
ba, soudíme-li ze skutků,
že měl je řádně v žaludku –
ta milá dobrá duše!
Kněz arcibiskup bral mu klid
– nu, pravý Kristův sluha! –
a jed mu dali páni pít
a zavřeli jej ztuha,
toť vidno, že měl zajistě
své srdce pravém na místě,
že nechtěl jíti v řadě jich
pít krev a slzy nebohých –
ó že už dávno práchniví!
Byl král – však člověk poctivý
a milá dobrá duše!
* „A že má arcibiskup kněz
vždy cizí pravou ruku,
chyt král, když pastýř skryl se kdes,
tu ruku Nepomuku
a tak se na ni zadíval
v úžasu dobrý Václav král:
k ní patřily dva laloky,
líc růměná, břich široký –
i dal pak jednou z večera
do vody hodit pátera –
ta milá dobrá duše!
To víc pro příklad budoucím,
než k ukojení vzteku...
A na to odpověděl Řím
legendou plnou vděků:
prý s páterem – ne z náhody –
sletělo pět hvězd do vody,
a když pak tělo setlelo,
jazyku mřít se nechtělo,
a kardinalů vyřkl sněm,
že má být svatým patronem
pro zbožné české duše...
Ten jazyk svěžím zůstává,
je dobře zachovaný,
(neb jej as přesně dodává
kýs řezník z Malé Strany),
a v máji bodrý český lid
jde zázraku se poklonit
a s modlitbami, písněmi
tam bijí čely o zemi,
vlá kadidlo, hlas varhan zní
a na dlažbě se chrámu chví
ty bědné české duše...“
Teď páter si tam ruce mne
nad ohnutými týly,
vzad vrhá hledy vítězné,
kde sarkofag je bílý:
tam neznán, zapomenut v tmách,
Václava krále leží prach...
Jde oko hořem strhané
a u té hrobky nevzplane,
jde duše, prosta naděje,
a vzpomínka jí nechvěje,
tak dovedou jít bez žele
kol prachu svého přítele
ty bědné české duše...
Co platno, že to v písmenu
kroniky šedé dříme?
My rostem ze svých kořenů,
však my jich necítíme...
Když sednete si za stolem,
jak On rád sedal v žití svém,
tu vzpomínejte, přátele,
si na dobrého přítele,
číš prvá nechť se pívává
na slávu krále Václava,
té dobré české duše!