ROMANCE O KRÁLI VÁCLAVU IV.

ROMANCE O KRÁLI VÁCLAVU IV.
To budete as z kronik znát šedivě hovořících: jde Václav král a jeho kat za noci po ulicích, však nejde s mistrem popravy snad krátit lidi o hlavy – ne, v šenk, kde sedá lid, se ráčí posadit a hladě bradku nalít dal dva džbánky moku Václav král, ta milá dobrá duše. Tu zaslech jednou to a to, jak už si stýská lid, že robotci je proklato a tuze těžko žít 63 – to zoufalý as kumpán děl, jenž hoře v moku utápěl – že z rána k noci, celý den se dře a dře a dře se jen, pak za trochu těch grošíků lze živit jen pár vrabčíků, ne schránku lidské duše. Vzal odraný šat Václav král a do dřiny šel spolu, kde bílé ruce spracoval si hezky do mozolů, i grošík dostal, vlek se spat, na druhý den pak na svůj hrad zval službodárce ku sjezdu: Teď snížit práci, zvýšit mzdu, kdo zůstati chce zdráv a živ! řek rukou kličku naznačiv ta milá dobrá duše!... Rod takých králů arci šel už z dějin do pohádky; už mnohý hlavou zavrtěl, kdo čet ty staré řádky! Vždyť praví se tam docela, že díval se jen z kysela na šlechtice a pátery, preláty mnichy, kláštery, ba, soudíme-li ze skutků, že měl je řádně v žaludku – ta milá dobrá duše! Kněz arcibiskup bral mu klid – nu, pravý Kristův sluha! – 64 a jed mu dali páni pít a zavřeli jej ztuha, toť vidno, že měl zajistě své srdce pravém na místě, že nechtěl jíti v řadě jich pít krev a slzy nebohých – ó že už dávno práchniví! Byl král – však člověk poctivý a milá dobrá duše! * „A že má arcibiskup kněz vždy cizí pravou ruku, chyt král, když pastýř skryl se kdes, tu ruku Nepomuku a tak se na ni zadíval v úžasu dobrý Václav král: k ní patřily dva laloky, líc růměná, břich široký – i dal pak jednou z večera do vody hodit pátera – ta milá dobrá duše! To víc pro příklad budoucím, než k ukojení vzteku... A na to odpověděl Řím legendou plnou vděků: prý s páterem – ne z náhody – sletělo pět hvězd do vody, * Odtud zabaveno v Rakousku a interpelováno poslancem Hybešem a soudruhy 13. března 1902. 65 a když pak tělo setlelo, jazyku mřít se nechtělo, a kardinalů vyřkl sněm, že má být svatým patronem pro zbožné české duše... Ten jazyk svěžím zůstává, je dobře zachovaný, (neb jej as přesně dodává kýs řezník z Malé Strany), a v máji bodrý český lid jde zázraku se poklonit a s modlitbami, písněmi tam bijí čely o zemi, vlá kadidlo, hlas varhan zní a na dlažbě se chrámu chví ty bědné české duše...“ Teď páter si tam ruce mne nad ohnutými týly, vzad vrhá hledy vítězné, kde sarkofag je bílý: tam neznán, zapomenut v tmách, Václava krále leží prach... Jde oko hořem strhané a u té hrobky nevzplane, jde duše, prosta naděje, a vzpomínka jí nechvěje, tak dovedou jít bez žele kol prachu svého přítele ty bědné české duše... Co platno, že to v písmenu kroniky šedé dříme? 66 My rostem ze svých kořenů, však my jich necítíme... Když sednete si za stolem, jak On rád sedal v žití svém, tu vzpomínejte, přátele, si na dobrého přítelepřítele, číš prvá nechť se pívává na slávu krále Václava, té dobré české duše! Májový list, v únoru 1902.