NEKLAMNÉ ZBRANĚ
Nemůže tě vinit z krádeže a vraždy,
ze lži, lupu, žhářství, ani z úskoku –
a tak rozhořčí se český chytrák každý,
že jsi hrubý v ráně, drsný v útoku.
DUŠEVNÍ KASTRÁTI
Kastráti ducha mají tenké hlásky, proto vykládají, že vyžaduje dobrý ton, aby se mluvilo jen tenounkým hlasem.
Slyší-li silný hlas, zacpávají si uši a jsou morálně rozhořčeni.
Morální rozhořčení je podezřelé. Jak u pátera, tak u panny, nejpodezřelejší u duševního kastráta.
Kastráta urazí drsný ton, kulturního člověka surový fakt.
Drsný ton jest věcí temperamentu a nálady, surová fakta znakem zmrzačených duší.
Byron, Voltaire, Goethe, Heine, Puškin neměli by ustláno na růžích u nás, kde několik set let kultury bude musit pracovat, než bude vůbec jasno, co znamená pojem kultura v celém svém do-
135
sahu. U nás, kde kastráti odpouštějí Čelakovskému, Havlíčkovi a Nerudovi jen proto, že jsou již mrtvi. Kastrát má zásadu: De mortuis nil, nisi bene.
I naši kastráti – dle Heineho – naříkají, že mám silný hlas. A mrzí se velmi. A já se jen obávám, že až umru, budou hledět přikrývat také moje boje pláštíkem milosrdenství...
Pak vy, kdož jste byli mými přáteli, buďte na stráži!
Ale než umru, budu jim hřímat stále v uši.
Ať si je zacpou – já jinak nemohu. Musím přehlušit jejich tenounké hlásky a o surových faktech mluvit řečí drsnou.
Neboť tu zkušenost mám: řekl-Ii jsem někomu, že je naivní, usmál se on i posluchači. Řekl-li jsem, že chodil kolem mne s gumovými podešvemi, dokazoval mi, že gumových podešví jaktěživ neměl.
U nás se musí přímo vzkřiknout: Osle, nebo taškáři! Sic by kastráři naposled mohli věřit, že je člověk jedním z nich.