RADA ČASOVÁ
„– jo, von pro politiku nejní, to víme
všecky, ale co s ním? Dyť voň nedá
pokoj ani sobě ani nám –“
Výrok jednoho skalního
mladočecha.
Tak mluvit může jenom cynik pustý:
Že místa nenašel by Karel Zlatoústý
po celém národě, jež patřilo by jemu
a bylo zároveň i chloubou lidu všemu?
Když na Hradčanech je a nemůže být králem,
tož hodnost ustavte, jež mezi kardinálem
a pražským purkmistrem by ve prostředku byla
a tu ať Karel má. Až bude stát ta vila,
– Ohmanna zachovej nám věčný Hospodine –
ať se mu pod nohou Vltava řeka vine
a Praha na břiše ať pěkně před ním leží.
On bude pohlížet do spousty jejích věží
142
a bude promlouvat o měkém o baroku,
o boji ve Vídni, o církvi, o pokroku,
jak tací velmoži to sypou z faldů roucha
a kde kdo slyší to a nikdo neposlouchá.
Ať rady rozdává rozšafné, blesků plné
ať plány vymýšlí nesmírně důmyslné –
však jak těch, tak oněch rozumní posluchači
ve vlastním prospěchu ať vystříhat se ráčí.
Pak deně vypraví mu národ deputace,
jež půjdou uctivě tam vzhůru do paláce,
hold budou skládat mu, jímž se mu kde kdo vděčí
a každá vezme v dar zas jednu z dlouhých řečí.
On bude spokojen. My budem žíti klidně
a hlavně klidnější pak budem stran té Vídně.