18. března 1914.
8.
AKORDOVANÉ VLASTENECTVÍ
čili
LIDÉ NEJLEPŠÍ
Předehra.
Dr. Tobolka: Kaizlovy Paměti budou trefou prvního řádu, pane doktore! Ukázat jednou mladočeského positivního politika, který se stane ministrem, ukázat jej v plné práci, jak se stará o každičkého úředníka od praktikanta až k finančním radům, jak vyběhává zlaté záslužní kříže, tituly císařských radů, slovem: jak hojí všecky ty bolesti
219
českého národa, dále jak diplomaticky vystupuje vůči ministrům druhým, jak vede na provázku svého šéfa, ministrpresidenta, jak se drží při audiencích na místech nejvyších – pane doktore, nic tak nepodepře naši svobodomyslnou stranu jak vydání těchto Pamětí –
Dr. Kramář: Ano, o Kaizlovi možno říci, že inauguroval jaksi naši nynější politiku. A nesmíte zapomenout, že jsem já byl tehdy rádcem jeho.
Dr. Tobolka: Rozhodně, rozhodně. Abych mluvil upřímně, budou Paměti ty vlastně podstavcem, na němž se zdvihne pomník váš, pane doktore, jako největšího českého politika –
Dr. Kramář: Dám vám s radostí všecky dopisy, které od Kaizla mám, Pacák bude mít také něco a Vladimír Škarda ať vám dá, co má po bratrovi. Škardovi zvlášť psal Kaizl velmi důvěrná psaní, víte. Škarda mu držel na uzdě Národní Listy, jemu tedy psal všecko ze zákulisí politiky, doufám, že to Škarda zachoval a nespálil, jak mu vždy úzkostlivý Kaizl nařizoval – –
Dr. Tobolka: Přece nebude pálit takové historické dokumenty! Dopisy od ministra!
Dr. Kramář: Něco bude také v pozůstalosti Heroldově. Hleďte, abyste dostal každý kousek papírku, jako dení poznámky – Kaizl si znamenal všecko – a ty musíte doplnit, vypátrejte každé jmeno, o které šlo – ať je to dokonalým a úplným souborem činosti Jana Křtitele naší dnešní politiky. Víte, politikem velké linie Kaizl vlastně nebyl –
Dr. Tobolka: Vím, vím, politik velké linie přišel teprv potom... Přičiním se, abyste byl spokojen, pane doktore, a děkuji vám za vzácné pokyny...
220
Dr. Kramář: A potom by se mohly vydat zápisky Penížkovy... Má záznamy o všelijakých audiencích... o čelných lidech naší nynější politiky... sám jsem mu lecos vypravoval... i vtipy moje si zaznamenal...
Dr. Tobolka: Vydáme to, vydáme rozhodně...
Jednání prvé.
(Po procesu Švihově.)
Dr. Kramář: Velectění přátelé, sešli jsme se, abychom oslavili veliké vítězství. Takhle, pánové, žádná strana na světě nerozdrtila své odpůrce, jak my to dokázali. Strany národně sociální dnes není.
Dr. Tobolka: Výborně! Sláva dru Kramářovi!
Dr. Kramář: Děkuji vám, pánové! Naše vlastenectví prošlo těžkou zkouškou a obstálo ji s prospěchem výtečným. Situace byla zlá, velmi zlá. Vy víte, míním aféru s penězi z disposičního fondu. Pánové, co se mne týče – a vy víte, že jsem v těchto věcech velmi úzkostlivý – vyznám, že nijak bych se nerozpakoval, též kolega Fořt je téhož mínění, vzít peníze od vlády na prospěch naší věci. Máme-li vládu hájit a jí sloužit, ať platí! Vždyť jsou to peníze našich poplatníků, tedy peníze české.
Shromáždění: Výborně! Ano, české peníze! Ať se vrátí zase do Čech! Sláva dru Kramářovi!
Dr. Kramář: Ale národ tomu nerozumí. Národ je jako malé dítě. Nemá smyslu pro moderní politiku velké linie – situace naše byla tedy velmi prekerní – co jsme měli dělat? O stycích Švihových s policií věděli jsme už od roku 1911. A to byl náš disciplinovaný vlastenecký cit, který nám tehdy
221
kázal mlčet, ba uzavřít s národními sociály kartel a pochvalovat si zvolení Švihovo za poslance. To je to pravé akordované vlastenectví, jež je řízeno vyšími politickými ohledy –
Shromáždění: Výborně! Sláva dru Kramářovi!
Dr. Kramář: Ano, pánové! Politik velké linie je jako kovář, který má železo v ohni a čeká, až změkne. A já vám přísahám, pánové, že by byl klid ještě dnes – kdyby se naše strana nebyla ocitla právě v té situaci. Národ je jako bestie: čas od času je nutno dát jí maso a krev – a tu se ptám, pánové, měli jsme dát naši stranu, tu stranu s takovou námahou, s tolika penězi – vždyť jen za Národní Listy a jejich redaktory dali jsme 1,700.000 K – a s tolika starostmi vybudovanou? Měli a směli jsme dovolit ji zničit?
Shromáždění: Nikdy ne! Dobře jste to provedli!
Dr. Kramář: Děkuji vám, pánové! Váš souhlas je mi hlasem lidu a bude nám všem posilou a pobídkou, jít po nastoupené cestě dál!
Shromáždění: Výborně! Jdeme za vámi! Třímejme ten prapor dál!
Dr. Kramář: A teď, pánové, dovolte, abych přešel k jednotlivostem celé bitvy. Nekonečným díkem je zavázána strana naše paní Voldánové. Hle, neznámá dosud žena z lidu stojí na prvém místě mezi českými ženami –
Shromáždění: Sláva Voldánce!
Dr. Kramář: I její vlastenecký cit je na vlas tak disciplinovaný jako náš. Od roku 1911 věděla všecko, znala styky Švihovy s Klímou, ale cit ten držela na uzdě – na vlas jako my. Až bylo potřebí, až byl čas nejvyší. Pánové, je to vzácná žena! Představte si, že by byla vynesla celé tajemství
222
již roku 1911 – byla by nám zabila kartel* a strana naše mohla být pochována. Představte si, že by byla prozradila všecko roku 1912 nebo 1913 – co bychom s tím byli dělali? Mohli jsme to potřebovat tenkrát?
Shromáždění: Nemohli! Sláva Voldánce!
Dr. Kramář: Vidíte, pánové, a před tím národním soudem, když ta paní začala: „Dnešní má výpověď je konečně ulehčení mému svědomí, abych se zbavila nejistoty, ve které už tak dlouho jsem“ – když tenhle disciplinovaný a řeknu akordovaný vlastenecký cit takto vytryskl – pánové, já slzel, ano, zaslzel jsem nad tím, neb vím, co to je, mlčet takhle po čtyři roky – a nestydím se za ty slzy!
Shromáždění: Sláva dru Kramářovi! Výborně! Ať žijí jeho šlechetné slzy!
Dr. Kramář: A všimli jste si jak ta šlechetná žena vyznala doslovně: „Těch špiclů je tam ovšem víc, ale, prosím, to nechtějte na mně vědět!“ Pánové, měl jsem dojem, že by i ty byla jmenovala, že bychom rázem byli mohli vybrat celé policejní hnízdo – ale nám šlo jen o Švihu a proto jsem jí řekl: „Zajisté, že nikoliv.“ Myslím, pánové, že jsem jednal čestně.
Shromáždění: Zajisté! Tak jest!
Dr. Kramář: Jsou to konečně také lidé, a ubozí lidé – nač jim ničit tu zoufalou existenci? A potom: vlastenecký cit musí být disciplinován: akorduje se Šviha, tedy sem se Švihou – co je nám po všech těch druhých špiclech? A tak myslím,
* Pro volby mezi Mladočechy a stranou dra Švihy
223
že mluvím ze srdce všech, když vás vyzvu, abyste té vlastenecké ženě provolali upřímné: Sláva!
Shromáždění: Sláva Voldánce! Sláva dru Kramářovi!
Dr. Kramář: A sláva i těm druhým bojovníkům! Našemu seniorovi dru Serváci Hellerovi, dru Rašínovi a zvlášť tady panu Sísovi a Vejvarovi!
Shromáždění: Ať žijí! Sláva jim!
Dr. Kramář: Ale nejvíce, pánové, děkuji našim satirikům a humoristům, kteří svými duchaplnými poznámkami provodili děj této veliké chvíle. Míním našeho nedocenitelného Zevlouna a toho dra –áčka, při jehožto vtipech jsem se mohl sám – a já se vyznám ve vtipech, pánové! – smíchem rozsypati Ten „bílý slon“ mincovaný na Masaryka – pánové, takových vtipů český národ dosud neměl. Velké afery mají velké Homery!
Shromáždění: Ať žijí! Ať žijí všickni! Sláva jim!
Dr. Kramář: Tím končím. A nyní, přátelé: Na zdar naší další cestě!
Shromáždění: Na zdar! Ať žije dr. Kramář! (Rozcházejí se.)
Dr. Kramář k dru Rašínovi: Ten rejpal Bouček teď v tom sedí a Masaryk si taky musil smočit – teď to má, a to mě těší nejvíc.
Dr. Rašín: Chytli se – teď dají pokoj s disposičním fondem, radnicí, Grošem, Nuslemi, Vršovicemi atd.
Dr. Fiedler: Masaryk vlastně –
Dr. Kramář: Toť se ví, Fiedlere, vy zas přijdete s tím svým „vlastně“ – snad má pravdu naposled?
Dr. Fiedler: Vždyť já –
Dr. Rašín: Masaryk má pravdu a my máme recht.
224
Jednání druhé.
(Paměti Kaizlovy.)
Dr. Kramář: Ježíšmarjájosef, co to ten pošetilec Tobolka proved! Pro Krista pána, to je nemehlo! A tohle jsme si zvolili za poslance!
Dr. Rašín: Co se stalo?
Dr. Kramář: Podívejte! Neue Freie Presse! Neue-Frei-e Pres-se!! Úvodník: Kaizlovy memoiry! A tady překlady: jak se stará o úředníky od praktikanta až k finančnímu radovi, jak vyběhává záslužní kříže, bojuje o tituly císařských radů – blamuje Thuna, vynáší věci z audiencí – a ta omáčka Neue Freie Presse k tomu! Jsme blamováni, jsme zabiti – zatracený člověk, ten Tobolka!! A s takovými pomocníky má člověk dělat positivní politiku!
Telefon: Cilink! Cilink!
Dr. Kramář: Halo! – Kdo tam? – Zde dr. Kramář. – Dobrý den, Penížku! – Co je ? – – – – – – – – – – Všecky vídeňské listy? – – – – – – – – – A taky zahraniční? – – – – – – – – – – – – – – To je hrozné – – – – – – – – – – – – – – – – – Od Bílé Hory nás nemohl potkati větší malér – – – – – Do kabinetní kanceláře výtah? – – – Já vám říkám, Penížku, mně je z toho zle, mé nervy to nevydrží – – – – – – – – – Eh, Tobolka je durak, to říkám vždy – – – – – – – – To se dalo čekat, že si toho také všimne – – – říkám vám, nejraději bych vším sek a odejel na Krym! – – – To je proti pánubohu, takový hlupák! – – – Já nevím, nevím, jsem nemocen. S bohem! – –
Telefon: Cilink! Cilink!
225
Dr. Kramář: Penížek telefonuje... Vídeň je vzbouřena... Němci ty Paměti vyšrotovávají důkladně... kde jaký plátek, všude: Kaizlovy memoiry... říkám vám, Rašíne, jsme hotovi, na dobro hotovi...
Dr. Rašín: No, přečkali jsme horší věci –
Dr. Kramář: Horší? Rašíne, vy nerozumíte politice za mák. Kdyby to bylo doma – tu dovolte a odpusťte: dovedu naším národem už orat a vláčet – – ale ve Vídni! Zbouřit Němce, zkompromitovat Thuna, vydat na pranýř řadu jiných lidí, a hlavně: Nemáte ponětí, jak jsou pro tyhle věci nahoře citliví... Ponětí nemáte... Všecko prominou – jen ne indiskreci. Spíš velezrádu. Andrassy, náš Pacáček, víte – jen ne žvanit... Já bych toho Tobolku roztrhal.
Dr. Rašín: Ale povídal mi, že jste jeho plán schválil a sám jste mu půjčil dopisy Kaizlovy –
Dr.Kramář: Já?! Já že bych?! Ale dovolte a odpusťte –
Dr. Rašín: Řekl mi to.
Dr. Kramář: To je bezpříkladná opovážlivost! Nejsem politické nemluvně, abych nevěděl dosah takového činu! Promluvím s ním. A víte, neříkal bych nic, ale že mne osobně ve Vídni zkompromitoval, že uveřejnil ty Kaizlovy posudky o mně – to je proti pánubohu! Že jsem druhý Vašatý a to, že Kaizl vytýká, že jsem nazval trojspolek obehraným klavírem a že ohrnuje nos nad mým článkem ve francouzských novinách – ne, s tím Tobolkou nelze pracovat! Ten člověk se musí vzdát mandátu!
Dr. Rašín: A potom půjde a bude slepičit všecko o naší straně, jak to proved realistům! To nejde.
226
Dr. Kramář: Prosím vás, mně je nevolno. Mně je zle. Mé nervy! Mé nervy! Musím se položit! Přiveďte mi sem Tobolku zítra – nebo ne: pozítří! Pá!
Jednání třetí.
(Výslechy.)
Dr. Kramář: v posteli.
Dr. Rašín s drem Tobolkou vcházejí.
Dr. Tobolka: A pak vám vytýkají, pane doktore, nedostatek českosti. A vy jste přec tak český člověk! Neboť spadne-li český člověk do nepříjemné situace, jde a lehne si do postele!
Dr. Kramář: Dovolte a odpusťte, Tobolko, má to být vtip? Vůbec se vám, člověče, divím, že mi jdete na oči!
Dr. Rašín: Chtěl jste s ním mluvit o těch Pamětech Kaizlových!
Dr. Kramář: Nepamatuji se.
Dr. Tobolka: Slyšel jsem, že jste se tuze rozhořčil – ale dovolte, pane doktore, abych vám připomněl, že jste myšlenku vydání jejich schválil –
Dr. Kramář: Já?! Dovolte a odpusťte: to je proti pánubohu!
Dr. Tobolka: Sám jste mi dal k disposici listy, které jste od Kaizla dostal, a poradil mi, abych se obrátil i na Škardu –
Dr. Kramář: Já?! Dovolte, co to básníte?!
Dr. Tobolka: Na Škardu, Pacáka, Herolda –
Dr. Kramář: Herold přec umřel –
Dr. Tobolka: A vydání těch Pamětí mělo být podstavcem pomníku –
227
Dr. Kramář: Nepamatuji se, absolutně se nepamatuji.
Sluha z redakce Nár. Listů: Má hluboká úcta, milostpáni! Pan redaktor se ptá po zdraví milostpána a mám vyřídit, že dr. Stránský v Lidových Novinách do milostpána bije a Venkov že vyzývá p. dra Tobolku, aby se vzdal mandátu –
Dr. Kramář: Že je dobře.
Sluha: Pan redaktor se ptá, jak má odpovídat –
Dr. Tobolka: Odpovím sám. Budu Kaizla hájit.
Dr. Kramář: Stránský! Rejpal! Že to přenechávám redakci.
Dr. Rašín: Odpovíme, bude-li se nám chtět.
Sluha: Má hluboká poklona, milostpáni! (Odejde.)
Dr. Kramář: Tobolko, Tobolko, co jste mi to udělal! Jsem blamován, jsem zničen!
Dr. Tobolka: Ale, pane doktore, vy sám –
Dr. Kramář: Nepamatuji se.
Telefon: Cilink! Cilink!
Dr. Kramář: Rašíne, jděte k telefonu! Já nemohu.
Dr. Rašín: Haló! Zde dr. Rašín. – – Dr. Kramář je nemocen, pane Penížku – – jen mluvte, řeknu mu všecko – – Němci že bijí do Thuna – – do instituce českých ministrů – – Kaizlovy memoiry chtějí vydat v německém překlade ve 100.000 exemplárech – – aby prý německý lid viděl – – rozhořčení na místech nejvyších.
Dr. Kramář: Ježíšmarjá! Ježíšmarjá!
Dr. Rašín: Penížek se dále ptá, nebylo-li by na čase, aby právě nyní vyšly i jeho memoiry –
Dr. Kramář: Ať mi dá pokoj! To slovo memoiry nemohu už ani slyšet!
228
Dr. Rašín (do telefonu): Nic, pane Penížku, ani pomyšlení! Konec!
Telefon: Cilink! Cilink! Cilink!
Dr. Kramář: Taková blamáž! Takové fiasko positivní politiky!
Dr. Rašín: Ale ve Vídni přec vědí, že jste integer vitae, že máte vždy vyčištěné nehty a nesešlapané kramfleky –
Dr. Kramář: A ta volba na Litomyšlsku přede dveřmi! Máte nějaký šlágr? Kde kdo do nás bije, positivní politika naše bankrotuje – co dělat?
Dr. Rašín: Pardon – což pak nemáme akordované vlastenectví? A disciplinovaný vlastenecký cit?
Dr. Tobolka: Výborně. Rozumím.
Dr. Kramář: Nechápu, oč se jedná...
Dr. Rašín: Nemohla by Voldánka, když má ještě řadu všelijakých těch špiclů a všelijakých jiných vědomostí u ledu, s něčím vyrukovat?
Dr. Kramář: Nechápu ještě –
Dr. Rašín: Uvidíme!
Hlas bubnu z ulice: Bumbum bumbumbum! Trrrrbumbum!
Hlas dra Semeráda z ulice: Vážení kolegové lékaři! Vyzývám vás já a všichni, kdož jsou tuto se mnou, abyste neprodleně vstoupili v řady naší národní strany svobodomyslné! To je strana ze všech stran nejstranovatější, strana státníků, diplomatů, politiků velké linie! Vážení kolegové, vstupte do ní! Ona jediná disponuje radnicemi, místy, ona jediná je s to vymoci zásluhám patřičná vyznamenání! Vážení kolegové, čím dřív, tím líp! Ona je stranou lidí nejlepších, nejčestnějších, v pravdě vlasteneckých! Vážení kolegové-lékaři – Rrrrr-bum bum bum!
229
Dr. Kramář: Přátelé, takovýhle vývoj mě smiřuje se vším! Národ nás uznává a cení a dokud je národ za námi – co může znamenat zášť i takového listu jako je Neue Freie Presse? Tobolko, obhájím i já Kaizla – a sice v delegacích. Byl mým přítelem – obhájím jej... (Vstává z postele.) A s tou Voldánkou, Rašíne?
Dr. Rašín: Řekl jsem, disciplinovaný a akordovaný vlastenecký cit nás neopustí: mám dokument o poslanci Vojnovi –
Dr. Kramář: Do listu s ním! ať národ vidí, že jsme lidé nejlepší! Jak bylo dobře, že jsme tehdy nevyrukovali se vším najednou!
Z venku doznívá buben: Bumbum bumbum trrrrr...
27. května 1914.
9.
SVATOJANSKÝ OHŇOSTROJ
Staroměstské náměstí. Před sochou Panenky Marie připravená hranice. Kolem ní v půlkruhu trůny: dva vysoké purpurové a několik fialových, za nimi spousta černých sedadel. Doktoři a mistři. Lid hovořící i nemluvňata. Čas: 15. května roku tohoto.
V. Březnovský: Svatojanský ohňostroj jest jediné světlo, které ozařuje naši českou tmu.
Prof. J. Vlček: Dal jsem si přesít jen proto politické přesvědčení, abych zabránil úplnému zklerikalisování partaje mladočeských Husitů.
230
Prof. Arne Novák: A znamenitě se ti to povedlo. Od Prahy až do Terstu –
V. Březnovský: Žádné narážky, mladý pane! Pana starostu nedovolím urážet!
Prof. Arne Novák: Muži z lidu, víte, co praví Lessing?
Dr. Černohorský: Pardon, pane profesore, co se Lessinga týče, dovoluji si poznamenat, že to byl Němec, a už náš nesmrtelný rukopis trefně dí, že nechvalno nám v Němcích iskat pravdu –
V. Březnovský: Úplně souhlasím, Jene. Ať žije náš Rukopis!
Prof.J. Vlček: Pánové, ocitám se v trapné situaci – má minulost –
V. Březnovský: Živnost je živnost, chce-Ii člověk být živ, musí jít s dobou. A dneska jsme výhradně národem živnostníků. Celá Praha –
Dr. A. Rašín: Chcete pár facek?
V. Březnovský: No, no, no, jen se neježte zbytečně! Já myslím naši Prahu bez husích nožiček.
Dr. A. Rašín: A tak.
V. Hladík: I literatura se musí provozovat jako živnost. Kolega Březnovský má pravdu.
K. M. Čapek: Všecko je kšeft. (K prof. A. Novákovi): A kritika se taky modernisuje a stává se uměním státnickým. Gratuluji vám. Dr. Kramář –
V. Hladík: Velký dr. Kramář si ráčil povšimnouti – –
V. Březnovský: Znal jsem ho, když byl ještě malý –
V. Hladík: Pane kolego, pozor na jazyk!
V. Březnovský: A bodejť si ho dám na řetěz, ne? Velký! Víte, že v pětiposchoďových domech bývá nahoře v pátých poschodích velmi chudo?
231
V. Hladík: Matěji, pojď pryč, tohle nesmíme poslouchat. Četl jsi už nového Ohneta?
K. M. Čapek: Nečet a ty?
V. Hladík: Také ne, ale už jsem ho přeložil. Potřebuji peněz –
K. M. Čapek: Živnost, bratře. Pojď!
Prof. J. Vlček: Napíši serii článků o maďarisaci. Strašné poměry. Žurnalistika prodajná a korumpovaná, politické hlavy prázdné a ničemné, vzduch k zadušení, minorita brutálně potlačovaná, v obcích pašovské hospodářství – nemohu se klidně na to dívat –
Prof. A. Novák: A napíšeš to dojista dobře, jsi maďarských poměrů znalcem nejlepším. Zde v Praze –
Dr. A. Rašín: Chce už zase někdo pár facek?
Prof. A. Novák: Ale račte odpustit, pane řediteli, my – já – si chtěl pouze dovolit poznamenat, že kolega Vlček má v Praze klid a všechny zdárné, podmínky pro zamýšlenou literární práci o maďarských poměrech.
Dr. A. Rašín: A tak.
V. Březnovský: Ohňostroj bude. Nebylo potřebí ani zakročení veledůstejného pana pátera Škrdlete –
Prof. J. Vlček: Dovolte, pane městský rado, genitiv od Škrdle je zase Škrdle!
V. Březnovský: Tomu vy houby rozumíte, vy genitive jeden!
Prof. A. Novák: No, rázovité karaktery má naše partaj!
232
Hlasy: Už jdou, už jdou! Živé pohnutí v pražském národě. Policie postupuje od Menšího rynku a tvoří cestu. Lidé smekají a natahují krky. Otcové zdvihají děti na ramena.
Přichází kolona ostrostřelců. Mají huňaté čepice a tuze se potí, ale kráčí mužně, jakoby se nepotili. Za nimi jde školní mláďež pod dozorem katechetů. Dále komandovaní magistrátní úředníci. Městští radové. Deputace spolku spisovatelů českých „Máj“. Deputace Umělecké Besedy a Akademie. Purkmistři českých měst s pražským primátorem v čele. Primátor má řetěz. Na to nebesa, nesená třemi Excelencemi, Bráfem, Fiedlerem, Pacákem – nosič čtvrtý, dr. Kramář, jest dosud bez titulu. Pod nebesy pp. Skrbenský a Bauer v purpuru. Potom druhá nebesa, nesená pp. Anýžem, Tobolkou, Šubrtem z Něm. Brodu a Karlem Tůmou. Pod nebesy pp. Doubrava, Huyn, Hůlka a Gross v jedné řadě, v druhé Burián a ještě několik fialových pánů, jejichž jmen jsem se nemohl dopátrat. Za těmito nebesy jdou delegáti: dr. Hruban z Olomouce, dr. Šusterčič, odněkud z Krajiny a dr. Hauser, také odněkud, ale ne z Krajiny. Kostelníci, svíčkové báby, členky všelikých růženců a kongregací, děkanové, faráři, kaplani, redaktoři listů svobodomyslných i klerikálních vysloveně a zbožný lid vůbec.
Pražský starosta: Je to neštěstí, že Kramář není Excelencí, jenom Excelence by měli nést nebesa nad Jejich Eminencemi.
Erv. Špindler: Ano, ruší to sloh. Ale fešák je ten náš Karel Zlatoústý, co?
Pražský starosta: Naše strana je veskrz stranou fešných lidí.
233
Nositelé nebes došli k trůnům. Podnebesáci vystupují a usazují se, kam který patří. Nositelé předají nebesa kostelníkům a vmísí se mezi své věrné. Dr. Kramář rozdává blahovolné úsměvy a rukostisky.
Prof. A. Novák: Má hluboká poklona, pane poslanče:
Dr. Kramář: Servus, doktore Dvořáku!
Prof. A. Novák: Prosím, Novák!
Dr. Kramář: Ah, to vy píšete ty České Dějiny pro Laichtra?
Prof. A. Novák: Ne, to je Novotný. Já napsal dějiny české literatury –
Dr. Kramář: Ah, Flajšhansovy?
Prof. A. Novák: Ne, prosím, svoje. Také jsem psal do Národních Listů o posledních knihách Macharových –
Dr. Kramář: Ah, už vím. To bylo dobré. Byl jsem velmi spokojen.
Pan Marten: Dovolte, pane poslanče, mé jmeno je Marten.
Dr. Kramář: Ah, vy se píšete Martin?
Pan Marten: Ne, protože by to dav vyslovoval Martin. Marten, pane poslanče.
Prof. A. Novák (chce udělat vtip): Slyší také na jmeno Šebesta.
Pan Marten: Mlčte, člověče nediskretní.
Dr. Kramář: Co to máte?
Prof. A. Novák: Nic, Odborná věc. Ale už jsme jednoho názoru.
Dr. Kramář: A co ještě píšete?
Pan Marten: Psal jsem příznivě o Ohmannovi a strhal jsem knihy Macharovy –
Dr. Kramář: Ah, dobře. Nezapomenu na vás. –
234
Pane Hladíku, dovolte a odpusťte, povídal mi Maštálka, že jste zas napsal úžasné pitomosti ve včerejších Národních. Já to nečet, ale vyprosil bych si už jednou něco jiného od vás.
Anýž: Nebylo to tak zlé, Čapek říkal, že je to docela pěkné.
Dr. Kramář: Poslouchejte, Anýži, když už jste tady: o zanzibarském konsulátě musí být zítra úvodník. Taliáni dostali prý bití na Kerkýře a Penížek mi řek, že list náš nemá ani slova. V Belfastu promluvil lord Smith velmi důležitou řeč o plánech patagonského ministra veřejných prací, tu řeč musíme mít celou. Nansen našel prý v Gronsku dosud docela neznámý obraz Raffaelův, snad by nám moh tadyhle pan Martin –
Pan Marten: Marten, pane doktore!
Dr. Kramář: tedy pan Marten něco napsat o tom. A pan dr. Novotný –
Prof. A. Novák: prof. Novák, pane poslanče –
Lid: Ticho, ticho! Už to začíná!
Pp. Skrbenský a Bauer se zdvihli se svých trůnů. Lid a národ poklesl na kolena. Žehnání.
Skrbenský kyne Buriánovi. Týž předstupuje a čte:
„Národ český, pamětliv cti a slávy, které mu jeho nebeský patron, sv. Jan Nepomucký, v celém světě opatřiti ráčil, puzen pocity vděčnosti, rozhodl se jako odpovědí na petrolejnické útoky na miláčka svého, téhož světce z Nepomuka, podnikané, rokem tímto začínaje a ve všech příštích rocích pokračuje, ještě zvláštní Bohulibou poctou mučeníka a miláčka Páně oslaviti. Vedle ohňostroje na Vltavě, jež obvyklou munificencí zástupců vždy věrné katolické Prahy i na dále vzdor všem nevě-
235
reckým snahám bude prováděn, poctíme našeho národního světce ještě jiným ohňostrojem, nad nímž dojista splesají nebesa a kterýž tuto, před tváří Rodičky Boží bude proveden. Vysocedůstojní páni bratří, předstupte!“
– Reyl, Jukl, Sahula, Kitzberger, Kaván, Dostál-Lutinov, Posolda-Rectus-Hofer, Světlík, Šrámek, Prokop Holý předstupují. Každý nese náruč mých knih. Od Confiteoru až k těm posledním. Skládají je na dříví hranice –
P. Burián: Zvážen jest na váze a nalezen příliš lehký!
Sbor kněží: Anathema sit!
P. Burián: Kritici přední rozebrali dílo jeho a shledali, že jest hrstí otravného popele!
Sbor kněží: Proklet buď!
Prof. A. Novák: Ale jeho Řím jsem pochválil!
Dr. Kramář: Mlčte, prosím, dre Novotný!
P. Burián: Vypleníme stopy činosti jeho jak tento plevel jedovatý, zasetý jím na národa roli dědičné, jsme vytrhali, snesli a plamenům odevzdáme.
Sbor kněží: Zatracen buď!
P. Burián: Aby duše národa byla zase čistá a navrátila se na cesty, kterými my ji povedeme do slávy nebeské.
Sbor kněží: Amen!
P. Burián: l usneseno a stvrzeno slavnými přísahami, když panoval v Čechách J. E. arcibiskup kníže primas baron Skrbenský a na Moravě J. E. arcibiskup kníže Bauer a vůdcem národa byl dr. Kramář a starostou měst pražských dr. Groš – aby rok co rok takovýto ohňostroj byl zapálen na tom staroslavném Náměstí Staroměstském: letos
236
je to činost vtěleného ďábla Machara, za rok bude následovat kazitel mládeže Masaryk, za rok na to tupitel našeho národního světce Herben, potom Volnomyšlenkáři a na to všichni ti druzí – aby zem naše byla očištěna před tváří nebes!
Sbor kněží: Amen!
P. Skrbenský kyne Karlu Tůmovi. Ten škrtne, zapálí hrst čísel Času a vstrčí je do hranice. Hranice chytne.
Sbor školních dětí pěje:
Hranice vzplála na staroměstském rynku
v ní hoří duše ďábla kacíře –
Já jdu náhodou přes náměstí a bručím si:
namluvil si jeden Raineráček
modrooké děvče!
Reyl, Jukl, Sahula, Kitzberger, Kaván, Dostál-Lutinov, Rectus-Hofer, Světlík, Šrámek, Prokop Holý, shlédli mě, zařvali, chytli a vhodili do plamenů.
Hořím.
Dr. Kramář: Tak vidíte, vždycky jsem vám říkal, že to s vámi špatně skončí.
Já: Teploučko je tu, doktore!
Dr. Kramář je pohnut, odvrací se a stírá slzu.
P. Burián: Sám Hospodin tu soudil! Hospodin zavedl sem kroky jeho!
Sbor kneží: Amen!
Dr. Hruban: Vysocedůstojný sbore knížat církevních! Velevážení vlastenci! Ve velebné této chvíli navrhuji vám, abyste i na příště řídili se in-
237
tencemi soudu božího, jak se nám v této chvíli zjeviti ráčil: ať hoří i na příště díla se svými původci.
Dr. Šusterčič: Sehr gut!
Dr. Hauser: Ja wohl!
P. Bauer: Duch Páně mluví z našeho drahého bojovníka Hrubana.
P. Skrbenský: Ja ja, so so, utelame ták.
Dr. Kramář: Nemám ničeho proti tomu, naopak, bude aspoň pokoj.
Sbor školních dětí pěje:
a Bůh se zase s nebes výšin dívá
úsměvem vlídným na svou českou zem.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
– Dohořely mé knihy zatím. Já také.
P. Bauer: Dokonáno jest. Nyní jak Bůh náš, jenž jest láskou věčnou a příkazy křesťanského milosrdenství nám kážou, pomodleme se za spásu provinilé duše: Otče náš, jenž jsi na nebesích – –
V květnu 1912.
238