IV.
17. LEDNA 1915
Byl den to zase jednou bez otřesů,
neděle pěkná. Čas plul dumavě
jak tichá řeka šerem starých lesů.
Nic nehnulo se. Ráno při kávě
jsem noviny čet. Bulletiny klidné
z bojiště hlásí lehké přestřely.
Nic v denních zprávách. Vůbec závěr týdne
zní konejšivě. Čekat, příteli!
Oblaka zatím čistým nebem plula.
Jiřinka přišla s vrstvou vážných knih –
a tak jsem překládali Thrasybula
a jednali o věcech athenských.
Po Nepotovi jsme se ponořili
do dějin umění: sloup dorický
jsme porovnali s jónským, vykreslili
jsme hlavice si, potom prakticky
jsme určovali různých budov slohy.
Šlo všecko hladce. V posled (trošíčku
na žákyně své pyšen úspěch, vlohy)
pohladil kantor moudrou hlavičku.
A odpoledne prošlo nad obrázky
starého alba. Přešlé století
se svými lidmi, ději, vztahy, svazky
se vyhrnulo z naší paměti.
14
Pak šeřilo se. Nebe potemnělo
oranží barvou vzplála oblaka.
O žití buržoů se číst mi chtělo,
i vzal jsem starého si Balzaca.
Teď noc je. Tichou tmou vše venku skryto,
pár světel z dálky zří mi do oken.
A já jsem právě dopsal verše tyto
a čekám harmonický klidný sen.
15