Tristium Praga (in Macharovy spisy, svazek 25) (1926)

I-C, 1914-1926, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
MACHAROVY SPISY/XXV
[3] J. S. Machara verše z let 1914–1926 Tristium Praga I-C, vyšly po prvé na podzim roku 1926 v Aventinu, nakladatelství Dra Štorcha-Mariena v Praze XI, 1307, jako 138. svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. 1–3 tisíc.
[4] J. S. MACHAR TRISTIUM PRAGA I–C 1914–1926
PRAHA „AVENTINUM“ MCMXXVI
[5] Profesorovi Karlovy university Dr. VÁCLAVU NOVOTNÉMU a profesorovi Masarykovy university Dr. RUDOLFU URBÁNKOVI za České dějiny připisuje vděčný čtenář
[7] I.
SNY A NADĚJE
Prožito a napsáno za světové války 1914–1918
[9]
I.
DĚJINY
Jsou dějiny tak podlé, že je lidstvo dělá? Či lidstvo podlé proto, že se z dějin učí? Jak přeháňky to dubna: chvilinka tu skvělá, a na to dešť a sníh, a mrazný vítr fučí – až trapno čísti je. Leč vidět, jak se tvoří, jak za zločinem zločin vyskakuje živý – je div, že slunce nad tím lidstvem dosud hoří, že zem je nese dál jak mezek trpělivý. 1914.
11
II.
LISTOPADOVÝ VEČER
Rve vítr listí s černých snětí a bije v okna, ve střech štít, řve výhružně a vzhůru letí, jak chtěl by hvězdy pohasit. Dvé ciferníků hodinových na stranách věže zaplálo, dvé velkých žlutých očí sovích jak do tmy by tam výralo. Je chvíle, kdy při sklence vína a s cigárem se posedí, kdy se tak trochu rozpomíná i v budoucno se zahledí. – – Na prošlé roky – bída – zima – psí časy – nelze povědět – a doufat v tom, co přijíti má, že dvakrát dvě snad bude pět. 1914.
12
III.
IN MEMORIAM (Z. Wiedermannová-Motyčková.)
Na stráních hor i na rozlehlých pláních, na nepokojných vodách oceánu, v prostorách vzdušných – všude s hromným třeskem Smrt žne a žne. Od rána do večera, z večera k ránu – – – A přec našla chvilku, že vešla tiše v jizbu tvoji chudou a Tebe, dlící nad ztrhanou přízí u zmlknuvšího stavu, odvedla si a položila v chladnou hlínu země. Kdo vším si toho? Jsme už zlhostejnělí, neb na sta lidí sejde-li ti s očí – co na tom, odejde-li ještě jeden? Je čas, že život nemá ceny větší, než pýří pampelišky. Kdo si všíml? A vším-li si kdo, pak z nás to byl jeden, z nás dělníků, jichž dílny opuštěné v násilném klidu zasmušile mlčí, z nás hospodářů, kteří teskně hledí na rozrušenou práci svého jara – a vzdychl-li, pak nebyla to bolest z odchodu tvého – nad sebou jen vzdychl, neb doba je, kdy živí toho světa závidí mrtvým. Pokoj s tebou, šťastná. 13
IV.
17. LEDNA 1915
Byl den to zase jednou bez otřesů, neděle pěkná. Čas plul dumavě jak tichá řeka šerem starých lesů. Nic nehnulo se. Ráno při kávě jsem noviny čet. Bulletiny klidné z bojiště hlásí lehké přestřely. Nic v denních zprávách. Vůbec závěr týdne zní konejšivě. Čekat, příteli! Oblaka zatím čistým nebem plula. Jiřinka přišla s vrstvou vážných knih – a tak jsem překládali Thrasybula a jednali o věcech athenských. Po Nepotovi jsme se ponořili do dějin umění: sloup dorický jsme porovnali s jónským, vykreslili jsme hlavice si, potom prakticky jsme určovali různých budov slohy. Šlo všecko hladce. V posled (trošíčku na žákyně své pyšen úspěch, vlohy) pohladil kantor moudrou hlavičku. A odpoledne prošlo nad obrázky starého alba. Přešlé století se svými lidmi, ději, vztahy, svazky se vyhrnulo z naší paměti. 14 Pak šeřilo se. Nebe potemnělo oranží barvou vzplála oblaka. O žití buržoů se číst mi chtělo, i vzal jsem starého si Balzaca. Teď noc je. Tichou tmou vše venku skryto, pár světel z dálky zří mi do oken. A já jsem právě dopsal verše tyto a čekám harmonický klidný sen. 15
V.
E. MANDLEROVI, malíři a překladateli mých antických básní
O dějích dneška, seskupení států a fásích války znal jste dosud tolik co o egyptských dávných dynastiích – vám světem byla krajinka ta tichá, již právě maloval jste; lidmi na něm – ten onen boháč, jehož syté rysy se ze zlatého rámu měly dívat na hosty přišlé v zářný jeho salon; a historií světa – moje verše z antických dějin, které zapáleně v hodinách prázdně rád jste překládával – – teď odložil jste štětec, zavřel barvy a pera k překladům se nedotknete, neb bodák dají vám a manlichrovku a chodit naučí vás, obracet se a pak vás pošlou na sever či na jih, kde s miliony jiných máte tvořit dějiny dneška... Jděte odhodlaně a pozorujte: nad tím kolotáním těl lidských, nad rudými žněmi Smrti železná neúprosná Nutnost trůní, jíž všecko přijít musilo, jak přišlo. Smrt žne a za ní rozsévač jde Život, syn její věčný – třeskot děl pak hlásí, že v říši Času, pro dnes očím skryté, se rozbořuje vše, co zralé k pádu. V to velkolepé divadlo vy jdete co jeden z činitelů. Duchem rytíř, 16 jak poznal jsem vás, zůstaňte i dále. Vy budete vždy nepřítelem čestným těm, naproti nimž postaví vás Osud – jsteť vy i oni řemesníky Dějin. A strachu nikdy nedopřejte místa v té duši svojí – mně už k vůli – nikdy. V mých básních totiž potkával jste leccos, verš kulhavý či staromodní sloku, však nikdy strach. Já nepoznal ho v žití a nemám v tom ho, vázanou co řečí jsem napsal kdy, ni v tom, co Musa pěší mi diktovala. Potom věřím pevně, že strach trčící v duši jest jak magnet, jenž bludné koule k sobě přitahuje – a já chci pevně, abyste se vrátil do světa svého po skončené práci, k svým krajinkám, k svým portrétům, k mým veršům a k sobotním těm večerům a nocím, kdy v dílně vaší po lopotách týdne jsme vydechli a zabrali se v hovor o věcech, lidech, cizích tomu světu a nám tak blízkých. Víte, vždy jsem tvrdil, že Osud nikdy vyvolencům svojím odejít nedá, dokud nevydali svých duší obsah – a kdo zkvet a zhynul, jen proto zhynul, že dal světu všecko, co dáti mohl? – Vrátíte se tedy k svým plátnům, najdete zas ono pero, jež odkládáte, večery pak klidné těch sobot našich budou plynout dále, jak děje příští, pro něž v práci jdete – a jež vám budou zas tak dálny, cizí, jak historie starých faraónů. 26. ledna 1915.
17
VI.
HABENT SUA FATA LIBELLI
Co zatím sváží krásu ryzí do stohů jiný poeta – jak sníh na jarním slunci mizí má práce rychle se světa. Ne pamfletáři, škola nová, vkus čtenářstva, nůž kritika, ne ani plíseň osudová, ne vše, co hubí básníka – leč péče státu opatrná a bdělost náhlá zjistila v ní velezhoubné setby zrna a dynamitu na kila a zakročila. Spisovatel jsem byvší – jinak jméno, nic. I jméno písemnictví znatel ze školních škrtá učebnic. Mám začít znovu? S krásou ryzí? Lézt opatrně jako červ? Jak protivno, jak mi to cizí, krev vzpírá se i každý nerv. Tich půjdu k hrobu svému raděj, stín jména svého vlastního – však pro vás, knížky moje, naděj mám pevnou žití příštího: 18 duch zajde, když i tělo setlí (vzdor tvému, církvi, učení) – jen pro vás, knížky, přijde světlý den vítězného vzkříšení! Psáno 1915, když Vídeň zkonfiskovala všechny téměř knihy moje.
19
VII.
V ČECHÁCH 1915
Skřivánku, kde jsi? Vyleť do azuru, staň vysoko, pěj věštby roznícené, že slunce probíjí už dýmu chmuru, že vrací zeleň zemi zkrvácené. Skřivánku, zapěj!Básníci jsou němí, proroků kletba hlavy jejich tíží – po starém zvyku svém pěj naší zemi, že teplé jaro vítězně se blíží! 20
VIII.
PŘI ZÁPADU
U okna stojím. Bílá krajina. Západní nebe rudnout počíná a jeho lehký oranžový nach se lije po sněhu a po cestách. Ten svátek dnešní, pěkný klidný den, zástupy lidí vyved z města ven – teď navrací se šerem k larům svým a – že zas tuhne – krokem spěchavým. Jdou v skupinách. A z gest a pohledů hovorů obsah hádat dovedu – jeť válka první věcí časovou a myšlenek všech jejich osnovou. Svůj zorný úhel na vše ženy mají a tak ji také pod ním probírají: pan Maier padl, vdova s dětmi zde, však mají pensi, zle jim nebude, pan Müller se sic už zas domů vrátil, leč proti Rusům někde nohu ztratil – a že jsou hospodyňky, zahnou k psotě, jež nejvíc tíží je – tož ku drahotě, zač máslo, vejce a kde mouku bílou lze dostat ještě – – – Muži s vervou, silou – v kožichu každý dobře pozavinut – svět by chtěl převzít na několik minut a všecko na něm zřídit, spořádat a pak jej pánubohu zpátky dát: Má každý jistý strategický plán, jenž kdyby tak a tak byl vykonán, 21 dojista pokořil by nepřítele a zdlouhavý ten zápas skončil skvěle, jímž na pevnině tak i na moři svět evropejský spolu hovoří. A posluchači – v dálce ztracen zrak – kývají hlavou: Ano, tak je, tak – pak objasňují každý finty svoje, jež jistě by též byly koncem boje – – – Tma houstne. Černá i ten čerstvý sníh. Vzpomíná člověk přátel vzdálených, teď rozstříknutých do všech světa stran. A mnohý z nich už leží zakopán v daleké hlíně. A ta děla řvou dál hladově nad bílou krajinou, a běsnící Smrt ku předu se řítí – jsou chvíle, kdy je výčitkou tvé žití! 2. února 1915. 22
IX.
ÚNOR
Dny chodí v šeré barvě popele, a tichý pláč jim často z očí spadne. I člověku už slůvko veselé je teď tak urážlivě nepřípadné. Je všecko jinak: není příčin, sil k šarvátkám doma, šerý mír je všude. Dech v prsou se už dávno zatajil, a čeká se, až zase nějak bude. Čas pokání je, soudů, ortele, máť Historie v mukách cosi rodí – dojemno, že v té barvě popele kol ní ty dny tak taktuplně chodí. 1915.
23
X.
ČASOVÝ POPĚVEK
Svou chladnou skepsi mezi blázny mít – jsem dovedl kdys hravě a s opilci jsem nešel rvát a pít – mně nevzhořelo v hlavě, leč nyní chtít se obaliti ledem a zírat necitlivý, jak století tři z hrobů vstanou a hoří, planou, ti mrtví hoří stejně jak ti živí – ne, k tomu nelze netečným zřít hledem, ne, nehořet dnes – prostě nedovedem. 1915.
24
XI.
BŘEZEN
Pluh bude nutno vnořit hlouběji! Povodeň byla, prsť nám odplavila. A což! Je v duši chuť a v paži síla – jen neztrácejme nijak naději! Žít nutno nějak. Tedy hlouběj pluh, ať teče pot, a sval ať ztrne v křeči! A nespoléhat nikdy v pomoc něčí – je člověk šelma, pánbů dávno hluch! 1915.
25
XII.
VERŠE
Vy čtete verše ještě? Incroyable! Já už jen píši je v tom přesvědčení, že mařím čas i papír. Byly doby, kdy myslíval jsem, že je slovo činem, dnes vidím, že je slovo pouze slovem a činy mluvit chtěl bych. Ale píšu a trýzeň nečinnosti svírá duši a klidu nemám – člověk přebytečný a zbytečný se potácím v svém čase. Ach, kdyby aspoň možno bylo dneska, že odepsal bych verši něco s duše – leč není toho. Dál ji tíží všecko: i víra nedočkavá, naděj těžká a dál ji síly nevydané lámou – je těžko žít a umříti se nechce, a tak v té době činů, dějů plné ty verše píši, jak bych skládat mohl z neživých květů neživých pár kytic, jež zdobit mají klobouk všední krásky, či ve skleněné váze před zrcadlem být mají tichým shromaždištěm prachu. 26
XIII.
AUREA AETAS
Mí bozi, jaké klidné časy! Buď pozdravena idylo! Vlasť z egyptských ran oddýchá si, jak nikdy by jich nebylo! Zmlk, zanik, už se neozývá těch našich politiků hlas! Pryč kobylky, pryč rána divá, jež stihala tak dlouho nás! Tož nevíme, o situaci co soudí X, Y, Z; už proroci se nenavrací s rozborem posledních sta let; už ministr i ten i onen v svém křesle může třeba spát, nic neví: bude živ či skolen, nic nedí vůdců našich řad; obmysly Němců, tajné plány už nikdo nevykládá nám; už nejsou nervy napínány ku svatým bojům, přísahám; v žurnálech nikdo neujistí už nadšeným nás výkřikem, že řeč, již možno dneska čísti, je v dějích českých mezníkem; 27 už ztichla vášeň bojujících, zrad národních už zmizel hřích a bláto leží po ulicích a nepoletá po tvářích. Korouhve tiše zavinuly a zarazily nadšení i praskly naše slavné nully a po vlastech je mlčení. – Tož svědčte, pane pacifisto, před tváří lidu celého: že válka tahle, což je jisto, má přec jen mnoho dobrého. 2. března 1915.
28
XIV.
P. BEZRUČOVI
Jak pytel nebe – lije se a lije – předčasné šero leží po kraji – skla oken slzí – moucha do nich bije – a šeré mlhy z lesů stoupají – pár bodů kmitá na nebi siném – vlašťovky loví – v dálce temně hřmí – Bezruči, hřeji se tvým trpkým vínem, vzpomínám tebe a je dobře mi. 29
XV.
POVZBUZENÍ MLADÉMU BÁSNÍKOVI
Plá nebe blesky, děs chví zemí, leč žába sní v svém potoce – ah, veršů knížku poslal jste mi, už třetí v tomto půlroce. Je pravda, jen as patnáct čísel, v čtvrt hodince lze přečíst to, však stačí, by byl člověk kysel, ba, rozdivočen na čisto – Je čas, kdy urážkou je doby, když pouze „já“ se vysloví – čas, mlčet člověka že zdobí a nicka jen se vypoví – čas, že se obavami tají dech v hrudi těžce sevřené – že nedočkavě pozírají do mraků oči zjitřené – že žijeme a nežijeme, sil plni a zas znaveni – a vy ty verše hluchoněmé mi posíláte v stavení! A chcete znát, co soudem mojím a žádáte rad k cestě té – i kdybych hřměl: ne – já se bojím, že přec jen básnit budete – – – 30 Mladíku český, co vám říci? Čas, papír utraceny jsou – dát pachatele na lavici a pětadvacet lískovkou! 1. května 1915.
31
XVI.
MEDITACE
Klopotný život! Oč je trud a starost! O volnost ducha – o národní roli – o eugeniku lidu – mysli jarost – karakter pevný – – O vše, co nás bolí. Což raděj svěřit vše to společnosti se stanovami, jistou dividendou, než lopotit se takto do krajnosti za snem a přeludem a za legendou? Solidní cifry, výhled na užitek přivedou spoustu moudrých lidí k práci. Zdar zajištěn tím. Dál: nebude výtek, neplodných kritik, marných lamentací. My, pošetilci, arci povzbudeme hořkého lauru, jenž nám mzdou je nyní, leč za to konečně si zasedneme též k žití hodům, jak tam sedí jiní. 1915.
32
XVII.
DEN HUSŮV
– Den Husův, pane, napište nám verše, či prosou něco, vzletnou výzvu třeba – – Už pátá redakce mi takto píše. Oh pokolení nečasových dětí, zas slova, slova! Odmluviti všecko, kdy Hus chce, za svědomí hlasem spěti! 1915.
33
XVIII.
DVA EPIGRAMY
Literární důsledky války
Pryč s Francouzi! Pryč s Angličany! S despektem plivněm na Rusy! Chcem číst už jenom Sudermanny, Ganghofry, Ernsty, Salusy! Světové strany
a Kriegsüberwachungsamt
Dnes říci: Světlo vyjde z Orientu – zní tuze velezrádně, i o Západě – u všech saprmentů! – též nelze mluvit snadně, a slůvko Sever – zní tak podezřele, i Jih být může kličkou všetečky – přistřihni křídla snům svým obezřele a šnečími je opatř domečky! 1915.
34
XIX.
HLAVU VZHŮRU!
Klid mrazivý a skepse čirá, poznatky hořké dlouhých let, v prach cesty zašlapaná víra jak v sebe, tak i v život, svět – jak je to všecko plno šalby, jak daleko dne dnešního – jako když vítr zafoukal by do pýří pampeliščího – jakoby začal člověk nový žít pestrost žití veškeru: má v duši plamen pochodňový a v očích dětství důvěru. Nový rok 1916.
35 XX.
PAMÁTCE PADLÉHO JARA MALINY
Klas svítil zrnem celý zlatý – leč nežli přišly jeho žně, jak jiní, podťat předčasně, v zem vrátil se kdes pod Karpaty. A vítr hvízdá. Hory holé už kryje tráva. Klidno tam... Jak teskně bude jednou nám, až půjdem obhlížet svá pole! 1916.
36
XXI.
RELIKVIE
Já dostal ruskou patrontašku. Prostičkým, skoro dětským písmem, je na ní jmeno: Kolaš Sergěj. A je-li písmo znakem duše, pak tato byla prostá, jasná, žert muzický, smích ráda měla a slovem jadrným, jež sklouzlo s těch retů s prvým chmýřím mužským, soud dávala o věcech světa. A modré oči měl ten Sergěj, já vidím je, jak spokojeně se dívaly, když těžká ruka na patrontašce vyráběla ty potácivé znaky písmen, jak zřely z nakloněné hlavy zkoumavě s prava, leva potom a usmály se samolibě. Magacín jeden patrontašky byl vystřílen už – z druhého pak dvě řady chybí. Sergěj mužík šel, kam mu Jeho Blahorodí svou šavlí bylo ukázalo, a střílel, jak mu poručeno, a stál – až padl. Cizí země přijala mladé tělo jeho. A v některé té gubernii 37 v daleké Rusi, v tiché vísce čekají stále. Taková věc je tahle ruská patrontaška. 38
XXII.
STAROMĚSTSKÉ NÁMĚSTÍ
Zvony pamatují, ale lidé ne – sloup tam stojí Matky Panny Vítězné. Lidé chodí mimo, mají starosti a své denní cíle a své hlouposti. Lidi zotročili, zvony nikoli, lidé zapomněli, zvony hlaholí. I v té cizí službě, po celý ten čas mají staré srdce, mají starý hlas. Z Týna hučí denně nad náměstím tím: Prokleta buď Vídeň, proklet budiž Řím. 39
XXIII.
1620–19??
My žili nervosně a provisorně a nikdy nesrostli jsme s tělem tím. Co dělali jsme – všechno nepozorně, jen mimo jaksi – všechno prozatím. Hůl s torbou v ruce, mřížemi jsme zřeli a jedli stoje z otrockých svých mis, my, věříce, že přijde, vyhlíželi jsme velkou, věčnou, svatou Nemesis. Krev bila v skráních, čekali jsme vzdorně a za roky nám byly hodiny – tak staletí jsme žili provisorně, jež budou brzy jak mžik jediný. 40
XXIV.
BÁSNÍK (V železných dnech.)
Svět starý s praskotem se tříští, co bylo, zaniká a hyne – vzdor všemu stále věřím v příští, zda lepší? nevím – v příští jiné. A zrak je vzpjat – co dech se tají – v dál k zamlženým dějin metám – dnes tisíce tak naslouchají, dnes všichni takto hledíme tam. Jsme tiši. – V dálce gigantický provádí Osud soudy hřmící – ba, člověk mlčí, jak už vždycky, kdy měl by právě tolik říci. 1916.
41
XXV.
PŘED ZAHALENÝMI ZÍTŘKY
Já nestaral se o to, co se stane... Své já jsem svěřil tobě, Osude, a věci naše – byly vždy tak plané, já věřil, že už jinak nebude. Teď mnoho zvrátilo se... Člověk čeká, až srdce slyší v hrudi hlasně bít. Teď chtěl by vidět k předu, do daleka, by znal – zda stojí za to ještě žít... 1916.
42
XXVI.
ČAS
Čas – jako dosud nikdy – rychle pádí, ač přetížen je ohromnými ději – a my bychom jej popohnali rádi, neb touhy naše ještě rychlej spějí. Ba, my bychom jej nejraději štvali, až pad by v prach a rozsypal své zboží, své věci z toho spokojeně vzali pak sám ať běží po vůli si boží. 1916.
43
XXVII.
SVATODUŠNÍ
Let řadu zbraně vyráběla ta pošetilá Evropa – teď vráží do svého je těla, hoj hurrah – po nás potopa! Je ironický Osud tady, jenž sleduje ji s úsměškem a sbírá, řadí předpoklady k dnům, které přijdou za dneškem. Kdo silen, bije na vše strany, kdo sláb, ten musí býti bit, jsou staré pravdy rozmetány je rozbit dávné víry štít, šat kulturní je sedrán s všeho a Lidství zbito v krvi je – dnes podle pudu předvěkého zde řádí člověk – bestie! Ty srdce v evropejském těle tak troufalé v své malosti: sta let jsi bilo osaměle a chvělo se vždy úzkostí – teď rušný tep tvůj člověk slyší, ty srdce drahé uštvané, a k Osudu tam šeptá k výši, ať jemu se nic nestane! 1916.
44
XXVIII.
NA PŘECHODU
Jak snění nevěsty jsou ty sny naše: My myslíme a žijem jen k té chvíli, až – – a tu hned se zachvíváme plaše: můj bože, bychom se jen nezmýlili! – Ach, přijde čas, jenž jinak všecko změní, než myslíme si. Celkem dny ty budou jak jízda vlakem – zprvu rozechvění, pak lhostejnost a v posled zmíráš nudou. A že jsme touhy svoje příliš vzpjali, poklesnout musí. Sklameme se nutně. My chtěli palác vzorný, dokonalý, a Osud odbude nás trochu smutně. A zas pak žít se bude v svárech, bojích a smutku z všeho, jenž tak duši drásá. Jak žena vzpomíná dnů dívčích svojích, tak zateskní se i po hrncích masa. Nu, bude nějak... Vždyť jsme lidmi pouze, Vv bláhových touhách můžem být jen šťastni. Leč jinak přec se nese žíti nouze, když žijeme ji ve chalupě vlastní. 1916.
45
XXIX.
SIROTKŮM*)
Ne žalob hlas, ne litování, ne vzdechy s tichým soucitem – ach, nechce se už psáti ani – jen jmeno svoje píši sem. Jen jmeno své. Ať poví všecko. A že bych tisíc ruk chtěl mít, bych aspoň moh to každé děcko po hebkých vláskách pohladit. *)Tyto verše byly napsány v roce 1916 pro „Sborník českých spisovatelů“, vydaný ve prospěch válečných sirotků, ale censor je zabavil, ponechav jenom výmluvný nadpis a jmeno autorovo. 46
XXX.
OBJEVUJÍ SE LIDÉ-PONORKY...
Kde je ta čistá jarní víra? Kde svatý oheň? Prudký vzlet? Zas prolízavé chladno vtírá se do všeho, nač padne hled. Ti lidé byli čestní dosud... Dnes v duších rmut a v citech kaz – Tak nepomůže-li nám Osud, ví pámbů, že nás vezme ďas. 1916.
47
XXXI.
HISTORIE ROZCHODU
Bez děje drama. Pranic nestalo se. Nepadlo slova, jež by rozpálilo. Dva přátelé – čtvrt století si stáli po boku věrně v těžkých chvílích žití – se po měsících odloučení sešli a hovořili. Jeden zotvíral hned – po dávném zvyku z časů uplynulých – dokořán dveře do salonu duše, do pracovny, do kuchyně, všech jizeb – leč druhý jaksi zaražen a upjat vstoupiti váhal, mluvil o počasí, o doby těžkostech – a slova jeho šla, házejíce nenápadně závoj na cosi, co má zůstat neviděno. A dveří duše svojí neotevřel. A zavřené ty dveře promlouvaly o nečistotě vnitřka... o proradě... o plánech tajných – kdo ví? Jisto pranic. Leč stačilo to. Zotvírané dveře v prvého duši zapadly zas v zámky, na věci minulé se tma hned snesla, a když se rozešli pak na pět kroků, sto kilometrů bylo mezi nimi, a v jedné duši hrob a na něm křížek. 1916.
48
XXXII.
OPATRNÝM U NÁS
A stále ještě vrásky státnické, kývání hlavou, obezřetné rady, proroctví temná, plány taktické, kyselé šepty – – U všech hromů všady, znám Egerii vaši dost a dost, vy Opatrnost něžně říkáte jí, a já ji pokřtím přímo Zbabělost, tak poctivo je, tak je případněji. Jděte k ní domů! Sviňte prapory, už beztoho vám zbledly z valné části! Sázejte špenát, zelí, brambory, a „Vlast“ už konečně být nechte vlastí! 1916.
49
XXXIII.
BILANCE
Přátelé – marno! Tyhle verše dnešní působí trapně. I ta celá sláva našeho písemnictví jest jen papír. Bezcenný papír. Přišla velká chvíle, a všeliké ty poklady a skvosty na vodách zkalených jak sláma plovou. Je obětí a utrácením času číst české verše. Všude hra a faleš. Čas, kritik bezohledný, musil přijít a prubířským svým kamenem v nás třísknout a třískl silně. Ve svých skříních měli jsme diamanty, rubíny a safír a cizině jsme pevně tvrdívali, že skvosty jsou to ceny nedosáhlé – dnes jasno: sklo to. Však jsme – vyznejme si – se skepsí tajnou zírali k těm skříním a v poklady své sami nevěřili. – A stavěli jsme paláce a chrámy bez víry v božstva, jež v nich bydlit měla. Tak postavili jsme jim z kratochvíle vánoční betlem, domky z hracích karet, budovy z kostek, půjčených nám dětmi. – Jen otevřeně: kde jsme měli býti svědomím lidu, své já malicherné jsme vypestřili umně titěrnostmi a zvali jsme se básníky a pěvci. – My nežili, my hráli tento život. – Kde pláč měl téci, dávali jsme hladce na místě slzí sladkou limonádu. – Zpovědník zpíval hříšníkovi kuplet. – 50 Čas přišel na nás – bědné podívání! – A že se bankrotuje také jinde, nás neomlouvá, něčeho lze pozbýt, kde nadbytek jest. U nás – pochybuji. – Pro Věčnost, braši, nutno stavět jinak – ach vím, že lehko předpisovat recept a těžko provést... Přitesat si kvádry a ztmelit krví, žil svých vřelou krví, a palác zbudovat, v nějž naposledy ti prostá česká duše vejít nechce – ba, lehko radit... Ale – uvidíme. Je předem nutno, bezohledně pohřbít Minulost mrtvou, trety bezecenné, a přikrýt těžkým kamenem tu jámu, by citlivůstky nepřišly zas jednou a nepřipravily jim z mrtvých vstání. A potom rez a kaz vyčistit z duše a studánkou ji udělati víry. A potom k práci – bez nároků odměn, neb národ nesmí k nám mít povinností, jak k němu my mít musíme a máme. I hledat neforemné drahokamy a vybrousit je pro národní poklad, i stavět chrám i zpovídat i kárat i vykladačem býti činů dneška a z minulých dní cest se dohadovat, kam zítra asi vstoupit dá nám Osud. Toť žití – „jiné vše je písemnictvím“. 1917.
51
XXXIV.
ŠEST EPIGRAMŮ
VÁLKA
Rve bída... Lidé mátožní... pár stínů... Už dost! Ať vraždění to přestane! Pak vzpomeneš si na svou domovinu: Jen dál, jen dál! Jen konec ještě ne! OBNOVENÝ IMPORTNÍ STYK S RUSKEM
Věrným Čechům vyhláška se činí, ve Vídni že úřaduje nyní v ministerstvu vnitra přes dvůr vzadu Durak, carský censor z Petrohradu. 1916.
NÁHROBNÍ NÁPIS RAKOUSKA V HISTORII
Žil životem, v němž smyslu není, časové pouze opomenutí – a pak se pustil v zápolení a uvítězí se k rozpadnutí. 52 SLUŽKA JDOUCÍ ZE SLUŽBY...
čili: jak se rozloučíme s Rakouskem
Dáme vám s bohem pěkně tuze a poděkujem slušně všem. Tak mějte se tu po zásluze... A myslit budem: Čert vás vem! PARADOXA
Mír! zní to z Východu. A nás to děsí. Hřmí západ: Válku! Nám to útěcha. Té humanitě nyní zvykli jsme si a zvyku člověk těžko zanechá. 1917.
V LEDNU 1918
Ne, nás už nelze nazpět vrci nás ženou strašné síly vpřed: to třistaleté touhy srdcí, vztek krve, starý tři sta let. 53
XXXV.
U NÁS...
Což – nalejem zas v dějin víno vody? Do čisté vody nakapeme špíny? Vždyť my si vždycky pokazili hody, my sami, sami, bratři, nikdo jiný. Vždyť lidmi činů jsme jen z polovice, půl druhou „poměry“ jsme zvali plaše – půl pták, půl myš – když nebylo dne více a noc ne ještě, byla doba naše. Minuty sčítám k velké budoucnosti a každé příští minuty se bojím – chtěl bych mít skoro Boha na výsosti a prosit, by bděl nad národem mojím! 1917.
54
XXXVI.
POPĚVEK
My byli před vámi, my budem po vás, čas všecko dovede, všemocný čas – však sami křičíte, že praská provaz, jímž jste vy před věky svázali nás. Dějiny – houpačka. Byli jsme zdráni, sloužili otrocky mlčenliví – vylítnem nahoru – marno vše, páni, jedenkrát budete dole zas vy. 55
XXXVII.
K SEDMDESÁTINÁM EL. KRÁSNOHORSKÉ
Ne, jen co pravda: Čas si vylamuje ten příslovečný zub svůj zbytečně na generaci, která„naší“ sluje – my vzdorujem mu všichni statečně! Hle, Vrchlický, Čech, s padesáti lety, i Arbes, byli patriarchy, kmety – co my, jak ve hře hoši rozpustilí, jsme plot těch roků lehce přeskočili a spějem všichni v síle mladých let jak jarní příboj horských proudů k cíli – ne, nás Čas věru nepromění v kmety, my padnout můžem, ne však zplesnivět. Krok svižný má náš Stašek, mladík slavný a šohaj Herben tančící svůj chod, hle, z Thomayera je zas Jamot dávný a Jirásek – vždy pevný, horský rod. Jak vína jsou nám každým rokem dražší, počkali – my jich došli, jsou teď naši, Dyk, Bezruč, Kvapil – hoši, takto mladí jsme nebývali ani v dobách mládí – já po třicítce vzpomínky už psal – i život mrzíval nás – teď jsme rádi, že žíti mužem: v dějinách to raší, a přijde jarní ráno – bratří, dál! Chceš také dát mi, sestro, ruku svoji? Oh, neodmítej mi jí, já ji ctím. 56 To, co má přijít, teď nás všecky pojí, co bylo, spí snem věčným, kamenným. Minulost mrtva – my jsme děti dneška, a tomu běda, kdo se krokem zmešká, když život volá purpurovým jasem. Hle, malý čas se velikým stal časem, kdo přijdou po nás, za sto, dvě stě let na dobu naši hledět budou s žasem – jim bájí bude tma tří set let těžká, leč zoře té nám budou závidět! A bude jednou jistě naší pýchou, že dovedli jsme včerejška se vzdát, řád nevlídného času silou tichou přelomit znali, zvrátit napořád – mně dnes už pohádkou je ku příkladu, že moh jsem kdysi bojů svádět řadu o věci literární, verše, prosu, že stavěl svou jsem, kácel cizí posu, že – skoro tomu čtvrt už století – s tvým, sestro, moh jsem velkém ve hlomozu kord křížit – dnes si ruku k skráním kladu, nic z toho není v mojí paměti! Na hlavách našich dnes už záře leží, ne slávy naší, ale našich dob, pojď, zaletněme upomínkou svěží na Nerudův a Hálkův tichý hrob – viď, všech nám líto, o něž jsme se bili, že nejsou s námi, že se nedožili, jak staletí se stávají snem celá, jak omládá zas duše omrzelá, jak široký dech rozevírá hruď, 57 jak sladko žít, když zora zrůžovělá, tmu zahání, by vzejít moh den bílý – den Nerudův i Hálkův... Zdráva buď! 1917.
58
XXXVIII.
PŘÍPITEK G. HABERMANOVI
Buď apoštol – buď církevník. Buď světlonoš, jenž svatý oheň své duše nese do mlh, do tmy a rozžíhá jej v duších jiných a dějinnými povinnostmi jsa nesen, pálí haraburdí, jež věkové zde zapomněli – či farář, tukem požehnaný, jenž silen v tajích dogmatiky i v sofismatech svatých otců, jde robotníkům kázat vodu i úctu k pánům bohem daným a zkrotiv takto duše jejich po panských schodech stoupá v salon mne ruce, ohýbá se, září a hoduje a víno pije – Náš dvojbarevný prapor šlehal nad mládím Tvým jen rudou barvou, leč Ty jsi věděl, že ta rudá je pouze polovicí jeho a bílé čisté druhé půle jsi neodtrh a neodvrhl. Byls biřmován též Karlem Marxem, leč bez úhony na své krvi – té nikdy v sobě neumlčels, té nezapřels a neodbarvils. Jsi člověk volný, svobody Ti je potřebí jak světla, vzduchu, 59 sám čeho ždáš, chceš dáti jiným: z tmy vedeš duše bědných k světlu, chomouty snímáš ujařmeným, dům stavíš národního bytí a lidství budoucího chrám – Nu, neprotestuj, neodmítej a nerdi se – jsou chvíle v žití, kdy básník musí vysloviti, co leta cítil. Končím už. Ten pohár vznáším na Tvé zdraví a všech nás příští! Vítej! Vítej! Ty jdeš v ně se stříbrem své hlavy, Čech, člověk světla, čestný muž! 1917. 60
XXXIX.
VÍDEŇSKÝM PŘÁTELŮM
Je jasno již – vy v dobách minulých jste zvávali mě ke svým večerům a kroužkům svým jste představili mě: – M., Böhmens Dichter, Autor Magdalenas, auch über Rom hat er verfasst ein Buch – a když se pleše vaše skláněly nad výkladem mým o mém národě, o jeho dějích, jeho utrpení, o křivdách, věky na něm páchaných – a když jsem vznášel těžké žaloby za pošlapanou svoji otčinu, k nimž kývali jste všichni hlavami a souhlasili v přísných odsudcích – a když se dcerky vaše přihnaly s grácií úsměvů a s památníkem – Já myslíval: Hle, zřejmý obrat tu, v těch lepších hlavách už se rozjasňuje (a vaše hlavy ovšem mínil jsem), je možno žíti s nimi, vedle nich, neb roste v nich, co tak rád jmenuji budoucí člověk, dobrý Evropan – – – teď jasno, blahosklonní přátelé! Ta válka smyla s duší líčidla a já jsem poznal staré sobkyně... A proč že si mě takto zvávali? Syn domovníka, dítě ulice byl chudým tátou poslán na studie a celý dům se tomu ušklíbal. 61 Pan domácí řek: Vida, domovník, kluk studovat má, zřejmo, že se jim v tom našem domě špatně nevede. A partaj ta a ona čekala, až praskne vše, a hoch ten vrátí se a na tátových ztroskotaných snech si postaví zas prostý verpánek či jiné řemeslo. Hoch rost a rost a studoval. A za čas uznali, že způsoby má, slušný zevnějšek, ba, slečna domácích, jež střetla se s ním na ulici, přesvědčena byla, že možno pozvat jej, až budou mít svůj den. I zvali jej a líbil se. Až začal otec jeho domovník ve sběhu náhlém věcí velikých svůj velký proces vésti o dědictví, jenž ohrozit prý mohl celý dům, ba, dokonce i zájmy životní domácích pánů – Konec, konec byl. A mladík byl zas děckem nuzoty, syn domovníkův, nárok nestoudný, a viděl zlobyplné pohledy a slova slýchal zlá a nenávistná – a tak je jasno, milí přátelé. Hlas krve vaší náhle zavolal tím starým tonem, o němž mínil jsem, že zapomenut vámi nadobro, 62 jak zapomenout chtěli jsme i my. Ne, není možným pokoj ani smír, ne soužití, ne shoda sousedská: vám pýcha bezdůvodná, zloba duše, slepota ducha, tvrdá tradice a planost činů nikdy nedovolí, žít rovný s rovným. A my známe vás a známe sebe. Všude jasno již. 1917.
63
XL.
TROSEČNÍCI
Loď rozdrcena – prám se zmítá s námi a ocean hřmí kol nás supějící, syčící vlny pádí za vlnami a pěny vzteku hází nebi v líci. Jen duj a vzpínej se, ty oceane! Náš prám se zmítá v světle sinně bledém, tvůj vztek je děsný, síly naše plané – leč s ránem přec jen ve svůj přístav vjedem. 64
XLI.
RADA SPISOVATELŮ
Je pravda: samovolně vzali jsme pušky a šli na stráž v tmu; nám bílé hvězdy jenom plály v nebeském temném bezednu. Pár mozků zatím u ohniska – jak už je v Čechách milý zvyk – vzalo si vyšší stanoviska a pustilo se do kritik: Proč vyšli jsme? Proč my že právě? Proč nebyl vzat též U a X? Proč nešel dotaz od hlav k hlavě? A takových proč na tisíc. Čert vás vem! Kdo vám jednou poví, jak pěkné místo máme tu? Že přijde-li zas útok nový, zasáhne předem vedetu? A naše vůle byla čistá. Nuž, debateři, pojďte sem! Zde naše pušky, náboj, místa – kdos nespokojen, vem je, vem! 1917.
65
XLII.
VŠAK PŘIJDE-LI MÁ HODINA UŽ ZÁHY...
A zemřít-li – pak duše má by chtěla až v chvíli, kdy se octnem na své pouti u vrchu Nebo, s jehož možno čela zem v šíř i dál svým zrakem obsáhnouti. A s něho pohled moci odeslati do kraje otců, země zaslíbené, a vidět, jak ji světlo slunce zlatí a nebe jasné jak se nad ní klene. Pak hlavu zradostnělou v dlaně složit, k Egyptu pozřít, jak jej mlhy halí, v minutce rozkoš rozkoší všech prožít a zavřít zrak k věčnému spánku zralý. 66
XLIII.
VÍDEŇ
Rádi nás neměli pustit nás nechtějí – nějak si ti páni málo rozumějí! A my jim sloužili dnem nocí bez dechu – teď vlastní domeček ženeme pod střechu. Vlastní svůj domeček vlastní svou zahrádku – nic platno, pánové, všechno je v pořádku! Bude vám všelijak bude vám nemile – bližší než kabát váš nám vlastní košile. A když vám bude zle nebuďte bláhoví: přijďte k nám v podnájem v sednici v podkroví. 1917
67
XLIV.
BLANÍK
Ta blanická hora hledí do kraje, v ní sbor starých reků sedí čekaje. Nakloněny nad stůl hlavy v přilbici, v štítech mají za znak lva či orlici. Dědic české země, Václav, v čele jich, mladá silná postať, plecí mohutných. Safíry dva z očí planou v zášeří, z pod přilby se vine zlato kadeří. Věky už tak sedí, čekat zdá se snad, bdělým uchem v dálku zdá se naslouchat. Po zemi jdou časy jako mraků stín – jasná záře slunce – tresty vlastních vin. 68 Píseň oráčova – mečů, štítů třesk – zpěv a výskot ženců – bídy pláč a stesk. Vévoda se nehne, reci dále sní, časem jen meč o štít slabě zazvoní. Jednou hřmělo v dálce, potom šuměl pláč: – Vévodo náš mocný, smilovat se rač! – Hora rozstoupla se, zděšen, rozedrán Otakar král vstoupil, plný krve, ran: – Pospěš, jasné kníže, vyveď reky v ráz, umírá tvůj národ, vyjdi, už je čas! Kníže Václav zvedl oči azurné: Usedni k nám, králi! Umřít? – Ještě ne! – A zas ticho v hoře, reci sní své sny. Po zemi jdou věky krátké jako dny. 69 Rozstoupla se hora, vešel Václav král: – Zmatek, jasné kníže, čas už, abys vstal! – Kníže Václav zvedl zraky azurné: – Pomohou si sami. Čas náš – ještě ne! – Venku duní vozy, cep hřmí s palcátem, ... boží bojovníci... dolehá to sem. Ten a onen z reků zdvihá hlavu svou, na knížete zírá s tichou otázkou. – Při práci jsou naši, práce přehojně – náš čas však tu není, sněte pokojně! – Rozstoupla se hora, slepce zřít tu stát: – Kníže, na Moravu, práci dodělat! – – Posaď se k nám, otče, posaď, odpočiň! Pracoval jsi dosti, ať se tuží syn! – 70 Dále duní vozy, cep hřmí s palcátem ... boží bojovníci... zpěvem chví se zem. Rozstoupla se hora, kněz tu plný ran: – Pospěš, jasné kníže, kvapím od Lipan! – Kníže Václav zvedá oči azurné: Přisedni k nám, kněže! Čas náš – ještě ne! – A zas ticho v hoře, reci sní své sny, po zemi jdou věky, krátké jako dny, s písní oráčovou, za ní mečů třesk, a zas výskot ženců a zas bídy stesk. Poděbrad sem vstoupil, oči vznícené – kníže však mu kyne: – Sedni, ještě ne! – Poprašek se sněžný bělá po kraji, a od Bílé Hory děla hřímají. 71 Reci povstávají, k vůdci svému zří: – Jasné kníže, pojďme! – hlasně hovoří! Steskem zatměly se oči azurné: – Hospodine, bože! Druzi, ještě ne! – Rozstoupla se hora, vešly postavy, národa květ vešel, všichni bez hlavy. Beze slova stojí, zdá se, čekají... Řinčí meče, štíty, reci vstávají. Slzy zarosily oči azurné: – Čekejte dál, druzi... Čas náš – ještě ne! A vy, němé stíny, usedněte tu, však vás Osud znovu zvolá k životu! – Po nebi jdou mraky, krví páchne vzduch, a na smutné zemi vládne čilý ruch. 72 Hrob se kope velký širém po kraji, cizí hrdla při tom píseň zpívají... Dny a roky letí v propast Věčnosti, nesou hoře bídy, vzdechy hořkosti. Věky plynou světem jako těžký sen, dlouhé jako moře, krátké jako den. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Hoj, my třikrát šťastní, dožili se let: českým jménem duní v šíř, dál, celý svět. A teď v hloubi hory kníže Václav vstal: – Vzhůru, druzi drazí, nelze čekat dál! Vyjděm v českou zemi – ne k pomoci snad, nechte štít zde, meče – jen se podívat! 73 Pomohli si sami, chceme při tom být, jak jsme žili s nimi, chceme dále žít! Opustíme horu, náš už přišel den, naše krev v nich volá, nuže, vyjděm ven! – – – Dědici náš jasný, kníže laskavé, i ty, Otakare, i ty, Václave, Otče Zižko drahý, kněže lipanský, Poděbrade, stíny, jež vztek tyranský pozbavil hlav bědných, nasaďte je zas! A vy, bezejmenní, které hrozný čas v šachty věků házel – všichni, všichni sem! Buďte navždy s námi, žijem, nezhynem! 1917.
74
XLV.
ŽALM DOBRÉ VŮLE
Jen víru mějme! Víru svatou tklivou, z níž síla roste. V sebe věřme, sobě, v Nemesi věčnou, věčně spravedlivou i v Osud vlídný. V našich dějin kobě klíč leží starý – věřme vírou živou, že vstup se otvírá jím příští době, v svět pohádkový projde se tou branou, a věřme v zázrak – zázraky se stanou! A naděj mějme! Těšitelko vřelá, ach, kolikrát už hnali jsme tě z domu, jak babku žvavou, která vždycky chtěla nás těšit přeludy jen... dávno tomu... buď u nás, mluv, ať duše rozechvělá se těší... zajdi k tomu, ku onomu, kdož hlavy věsí dosud – přijměte ji a sluchu přejte povídačce její! A lásku mějme! Vždyť jsme nenávistí už přesyceni. Lásku k sobě, k všemu, což našeho je. Lásku, která čistí jak oheň všecko. Jeden ke druhému co bratr k bratru. Každý ať si zjistí, že hoře víc, než sil, už dáno jemu. Já ranil koho? Už to pravdou není. Že jizvu máš? Dej sem ji k pohlazení! 1918.
75
XLVI.
TUZE ČASOVÉ ZPÍVÁNÍ
Pánbů ví, tak vítr brával klobouky nám v ráz a mih, jak teď smetá jeho nával se hlav korunovaných čepice ty všelijaké starým v ples i mládeži – nebyl by čas, by vzal také čapku panu papeži? Baňka s trojím kruhem arci věc je tuze komická, dát ji nosit ještě starci, žádost už je nelidská, řekněte sám prompte, stricte, že ta blabuň přežilá, svatý otče Benedicte, dost už dlouho sloužila! Do starého haraburdí v museální rarity, ať se leckdo leckde durdí patří dnes už krámy ty – a když dneska s lebek letí koruny všech útvarů, dejme tam i, drahé děti, papežskou tu tiaru! Když už čisto, ať je čisto ve všem všudy důkladně – staré krámy na své místo 76 v plném počtu pořádně, ruka se teď k ruce tulí, volny jsou, je volný vzduch – pryč s tou římskou ochechulí, ať je také volný duch! 1918.
77
XLVII.
A JEŠTĚ ČASOVÉ ZPÍVÁNÍ
Myši a žížaly, jež jste se skrývaly za bouří, zim s míněním svým – ty sysle rozvážný, jenž seděls celé dny přeopatrn u svojich zrn – všechny vy potvůrky, jež ze své komůrky nešly jste ven v nejistý den – čas bije na dveře, rovnejte páteře, pomalíčko na sluníčko! Vyznejte statečně, že jste vždy konečně – dnes už to jde – věřili zde. Rytíři z Blaníka, dnes hraje muzika dle jiných not – tož nyní: hot! 78 Čehý a Zachovej – pámbů jim pokoj dej! – neplatí víc, tož z plných plic prsní ton pusťte svůj, směle: Kde domov můj! Povýšte hlas – nejvyšší čas! Jasno už chvíle té, vlastenci, riskněte! Zmizel už šer – ven ze svých děr! Začátkem října 1918.
79
XLVIII.
FRANZ JOSEPH
Dvojího žel mi... Co se potkávají ty rozzářené zraky na ulicích a každým pohledem si připíjejí na zlatou volnost – Co trudné včerejšky už snem se staly a plaché sny jich učiněny tělem – prapory vlají, hrdé písně šumí – mně dvojího žel: že dožít se těch dní je nedopřáno všem srdcím jako zvony hlaholivším nezvratnou vírou, že se blíží svátek národa všeho. Zda proniká k vám aspoň, drahé hlavy, tou hlínou země naše vzpomínání? Zda aspoň kosti vaše chví se echem radosti naší? – – A potom žel mi, lysohlavý starče, že Atropos si tolik přispíšila a přestřihla niť tuhou žití tvého tak příliš záhy. Dvé listopadů ještě počkat mohla, když tolik čekala už... Či sám Osud znamení dávaje jí roztržitě se zmýlil v sobě? 80 Proč jinak znamenal tě kletbou svojí? Proč tolikerou ranou pral tvé žití? Což neměl padnout trest na hlavu tvoji za viny předků? Neb před Věčnosti soudem stojí nyní sedmero věků, stojí národové dvou dílů světa hlučně žalující že rodina tvá neštěstím jejich byla. Jako balvan na drobné trávě leželi jste na nich, jak pohádková žába ničili jste jim pramen svěží a jak saň nenasytná požírali jste pokolení, proudy krve jejich od vašich dásní tekly bystřinami okrskem země – – leč počkej, pero, drak je zmužilejší, vždyť sám se bije, dokud jedna hlava na šíji sedí – vy, zbabělý rode, jste klidně dleli v svých palácích a zámcích čekajíce, až rabi vaši přinesou vám v helmách krev čepovanou, hlavy usečené ke stupňům trůnu. A v tobě, starče, já, já básník lidu, jímž povrhal jsi v bohorovné pýše, já viděl rodu tvého naplnění a západ jistý. 81 Daň odevzdal jsi stínům Montezumy svým bratrem plavovlasým. Italii jsi platil krví šílené své ženy. Pak hluchým formám morálky, rodem tvojím vypuzené, jsi platil rozbitou lbí syna svého. A ranou v hrudi synovce jsi platil útrapy Jihu – Nám, nám jen ještě! Nám a s námi světu. I čekal jsem, jak přijde chvíle jedna, – kdy praskot hromový ti náhle zděsí zbabělou duši – jak studené tvé oči hledat budou rozprchlé raby, jak své ruce sepneš, jež zrudly krví milionů, k bohu, jenž opustil tě, a prchat budeš ulicemi Vídně a bída rvát ti bude plášť tvůj s těla a mrzáci ti berlou budou hrozit a slepci klnout. Po ulicích těch budou ležet orli a třísky trůnu v rozšlapaném blátě, a ty, jenž bez citu šels celým žitím, jsa modlou světa, zavyješ děsem ve svém opuštění. Snad myšlenka ti o Hradčanech blýskne zoufalým nitrem... ticho je v těch jizbách nad dumnou Prahou... 82 Leč nový řev té Vídně, tvojí Vídně, ty nohy podtne, padneš v bláto dlažby a Hrůza přiskočí a vypije ti v ráz bídnou duši – ne, nestalo se. Nás ošálil Osud. Atropos tiše přestřihla tvé žití a do krvavých rukou vložili ti jen černý křížek. Byl Osud roztržit snad a kýv Parce? A proniká teď ke tvé hlavě tlící řev milionů jdoucích zřejmou stopou Nemesis věčné? Trůn rozbit je. A rod tvůj rozset bude jak hluché plevy do všech konců světa a nikde trvale se nezachytí a nevzejde už. Vlá prapor s Hradčan. S věží duní zvony zrak se zrakem si jasně připíjejí – mně, jenž jsem tuto chvíli dávno věstil, mně dvojího žel... Listopad 1918.
83
IL.
NÁVRAT
Sta, tisíce těch dobrých hochů bylo, šli v západ, východ, stranu polední – sta, tisíce se jich už navrátilo, Vy vracíte se nyní poslední! Ti s prapory a hudbou přišli v pýše, vítězní reci. Zajásala zem. Vy vracíte se v rakvích vážně, tiše, a lid Vás vítá slzným pohledem. I Svoboda má mučedníky boží a Národ světce. Volné zemi v klín ty Vaše kosti nyní slavně složí a stromy dají chladivý jim stín. Vy drahé hroby, buďte časy všemi svědomí živých, příklad přeskvělý – a třikrát běda národu i zemi, Vás, mučedníků, zapomene-li. Dne 24. dubna 1921 přibylo z Itálie do Prahy 42 těl Rakouskem popravených legionářů.
84
II.
VYPLNĚNÍ
Prožito a napsáno v našem státě 1924–1926
[85]
L.
PO ŠESTI LETECH
Po letech jsem se zas k vám navrátil, mé verše. S city ztraceného syna, jenž lehkovážně díl svůj utratil pak vepře pásl. – Jen si připomíná: Sta štrébrů hlučně závidělo mi, sta spekulantů zasykalo tiše, že zabil jsem své české svědomí, že jmění hrabu, prázdním plné číše. Sta očí do zelena zaplálo, že militarist strohého jsem slohu, a jedním dechem hned se tázalo, zda vojsku rozuměti mohu. (Dnes ovšem – když tak přehlížím náš svět zkušenost moje slavně konceduje, že vojsku, jako všemu, rozumět, to privilejem pánů poslanců je.) Tož vtipy sili na tu hlavu mou, strašlivé vtipy – bozi, beze trestu! A já táh poctivě tu brázdu svou a doufal, cíl že poznají i cestu. Bez odvety, bez štítu, bezbranný, bez naděje, že si kdy odpočinu – já, bojovník, já šel a bez rány a vychutnal tu naši divočinu. 87 Já české duše kdysi burcoval a připravoval pro volnost je naši – teď máme ji. Já odplatu v ni vzal a hořce pochutnal si, milí braši! Zdar, republiko!Z dáli budu zřít, jak daří se teď svobodě tvé mladé – kéž dá ti někdo smysl, jak, proč žít a láska vlastenců tě nerozkrade! A to, co pomohlo ti v časech zlých, ať nad tebou bdí dále jako dosud to, co zvem každý podle sklonů svých: náhoda, štěstí, výhra, pánbů, Osud. 88
LI.
VĚC JEDNA...
Věc jedna mě až zamrazila v duši: já úřadu se vzdal, kde člověk mlčí a tiše spraví, co mu spravit možno – tu žurnály všech stran mě uvítaly, prý důtky teď zas vezmu, práskat budu – a přípis lichotivý do stavení mi každý poslal (týden tomu není, co pomejemi vtipů svých mě vláčel!), bych tiskl u nich, slova že mám volnost, i o bakšiši prý se dohodneme. Což – chápu. Myslí: do druhých bít bude a ne nám, novým chlebodárcům, v okna, pro partaj může volavkou být cennou – jak logika už je těch českých mozků. (A roků pár je vidět v činné práci, to značí – nic už se jim nediviti.) Leč tohle sklíčilo mě: lidé čestní, bez ambic kariéry v republice, bez touhy po subvencích z tajných fondů, dnů našich prostí pozorovatelé, a se všech stran té domoviny naší, ti přišli, psali: Těžko se nám dýše, vzduch otráven a otráven i pramen našeho bytí, prorada se stala na duši dějin, za tu zradu vždycky dějiny mstí se, je nám teskno, úzko z dnů našich, o budoucnost svou se chvějem a vy psát nyní nebudete moci, 89 neb, kam zrak padne, stojí paragrafy a umlčí vás, jak by umlčely i Husa, Havlíčka a Chelčického, v dny naše kdyby přišli – – Ano, tohle mě zmrazilo a mrazí v hloubi duše – Jak je v těch našich Čechách zase smutno! 90
LII.
VÁM DOBŘE JE, VY MRTVÍ
Vám dobře je, vy mrtví! Šli jste k cíli a snili sny, jež se vám nesplnily. Zem zaslíbenou z dálky viděli jste a touhou žhavé hlavy sklonili jste. Vám dobře je! Vy čekali jste chtiví – jsou nešťastni, kdo dočkali se živí... Hle, stmívá se! A čelo kladeš v dlaně; Dny poslední – jak hořko myslit na ně! A život vůbec už jen hořce chutná, a banalitou pohádka je smutná... To proto, že se sudbě uráčilo, zas ukázat, co dávno pravdou bylo: že Osud tebe sotva kdy víc raní, než když ti splní životní tvá přání. 91
LIII.
PŘI POZOROVÁNÍ SVAZKŮ „SBÍRKY ZÁKONŮ A NAŘÍZENÍ ČS. REPUBLIKY“
Ondy u přítele advokáta monumentální jsem dílo viděl „Sbírky zákonů a nařízení“. Dala do vínku si republika – dílo důkladné! Řad foliantů – formanský vůz sotva postačil by, kdyby přítel chtěl se přestěhovat! – A to všechno v hlavě nosit musíš? – „Všechno. Advokát teď jako lékař stále učit musí se a v tempu pokračovat s požadavky doby, jinak: kdo stát zůstane, je ztracen“ – Pěkné požadavky! – „Pěkné. Volnost vypěstovali jsme právě vzornou. Dnes bys nenapsal „Řím“, kamaráde, ba, dnes valná část tvé celé práce propadla by konfiskační praxi, a ty, autor, by ses obeznámil jistě s kriminály republiky. Ostatně se utěš: také kritik může vlézt do nastražené pastě: zcuchá třeba odborně tvou knihu, zažaluj jej, odsoudí jej kmeti – ani pánbů s nebe nepomůže. 92 Promluv o ministru kterémkoli – vládu urazil jsi – zákon na to. Pětka, poslanci i náboženství, hlava státu – všecko pod ochranou neúprosných paragrafů stojí.“ – Tohle tedy vyplnění všeho, co jsme snili, po čem toužili jsme, zač jsme v sázku život dali kdysi! Zaslíbená země našich dědů, vidina, k níž touhy jich se nesly: oka paragrafů na občany! Republiko naše! – „Tak jest. Ano.“ – Čím víc zákonů, tím hůře státu! – „Tak jest. Ano.“ – Mrtvé paragrafy mají katovati živá slova! Sešněrovat ducha, totě hříchem, sebevraždou sebe větších států! Víš, co Mirabeau řek – „Vím, však nevím, co řek Švehla.“ – A což podvod, fígle, jak se provádějí v záři slunce, korupce stran, kupování duší, zaplacené hlasy žurnalismu, očividný posměch čistým snahám lepší minulosti, hraní s hesly, není trestno? „Není. Neboť není soudce tam, kde není paragrafů.“ 93 – Nezdá se ti, že jsme zapomněli v pravý čas sestoupit k stínům otců? – „Skoro. Neboť tohle učení se stále novým čerstvým paragrafům zprotiví se naposled i tomu, komu práva rozkoší jsou žití, jak mně byla. Ostatně: co říkáš tomu jaru? Neměli jsme zimy, nevím, nepřijdou-li mrazy v květnu, bývalo tak.“ – Ano, bývávalo. – „Podivno, že do redakce žádné nebyl dosud dodán první motýl –“ – Za to rackové se nad Vltavou vznáší v hejnech. Zeleň vyrazila z keřů Letné, na kaštanech puká každý pupen – „Poslyš, napadá mi: pěstuj jako básník lepým veršem právě tyhle věci, chceš-li vůbec časových se dotýkati themat. Psát o jiných věcech v republice, není radno, sotva bych ti prospěl jako obhájce. Tož o těch keřích, kaštanech a hejnech žravých racků, takto doufám, že snad nenarazíš na plot paragrafů. Ale počkej: vynech raděj ony ,žravé’ racky – promyslím si, prostuduji předem tenhle foliant, neb v republice 94 hříchy jsou prý mezi nebem, zemí, o nichž nezdálo se v celém žití ani advokátům – – –“ 95
LIV.
TA HLAVA...
Ta hlava na tvé šíji není tvoje, můj český člověče! Ta sídla smyslů, jež neseš v ní, ta fungují a slouží, ne tobě, drahý! Jakýs průvan táhne od ucha k uchu, jím pak prolétají hluboké pravdy, tvojích filosofů tak bez památky jako prázdné tlachy tvých politiků na voličských schůzích a klepy kavárenské. Vidíš leccos, leč nepojímáš. Vidíš známky času na lidech, příhodách a dějích dneška, ty stíny osudové, které vrhá těžkými událostmi plné Příští – ty bavíš se tu chvíli, jak bys seděl kdes v biografu zíraje v pláň plátna na cizí příhody a milo je ti, když soused šeptne jako glosu v ucho ti nový vtip či kluzkou anekdotu. – Ty čicháš také – zápach hnití cítíš, jak vydávají umrlé je pravdy i živé lži – ty pokocháš se jimi jak voňavkami – potom arci není odvahy abys přežitky ty pohřbil neb aspoň odstranil ze svého žití. – A myšlenky, že jsou v té lebce tvojí? K snídaní ráno dá ti žurnál stravu – tvůj žurnál, neb ty stranníkem jsi řádným – i mínění, jež vykramaříš přesněpřesně, když se známým se sejdeš na ulici neb večer v hospodě. On neposlouchá, 96 jen pozor dává, až ty skončíš svoje, by pověděl, co ze svých novin vyčet, což diskusí se zove v lidovládě. Jak oni komárkové – efemerky tak mínění tvé žije krátkověké od rána do večera – zítra totiž tvůj žurnál jiného cos předloží ti. – Duch neprobuzen, mozek v nečinnosti a duše zanedbána, – takto žiješ, tak řídíš žití své, tak plodíš děti, tak vychováš je; tak jdeš také k volbám a holedbáš se, že svých věcí vládu sám řídíš. Zaslechneš-li přece časem, že Kassandřin hlas vzdychne kdesi: běda ty odpovíš mu povýšeným smíchem, jež rozšafnost a moudrost tvoji značí. A zatím moh bys nosit prázdnou tykvi na místě hlavy – což by prospěch mělo, ze zjevu tvého styl by nebyl rušen. 97
LV.
NOVÉ STRANY, STAŘÍ PŘÁTELÉ ATD.
Jak dřív, chci sám stát zase v ohnisku, co vy se seskupíte půlkruhem: chci všem vám býti stejně na blízku a po případě – vzdálen stejně všem! 98
LVI.
IMPROMPTU
Ten Dnešek zdvihne se jako kat nad Včírkem, otcem svým rodným, svítilnou hlavu mu ozáří a odpraví způsobem vhodným. Mrtvolu při sekci rozkrájí, prozkoumá srdce i duši, cynicky často se zasměje nad šalbou, pokrytstvím, hluší. Rodáci, to už je světa běh, byl Dnešek Včerejšku dosud katem i soudcem i hrobařem – zítra jej stihne týž osud. Hus včírka – nouzové vydání, pro lid jen byl jaksi platný – hřmí Dnešek: Ne, byl to Macchiavell a český překlad je špatný! Demosthen pistol zdvih na všechny, kdož chtěli vlast naši zloupit, náhle zmlk – a zítřek odhalil, že si dal pistol tu koupit. Richelieu včera vstal, politik, sta duší k němu se druží – dnes víme: padělek, plný chyb a vázán je ve volské kůži. 99 Ten tam zas chycen byl kameny a jedem napálen jistě, až dodych – a Dnešek vykřikl: Muž čestný. Byl na svém místě! Katuje Dnešek ty Včerejšky, stín jejich chodí a straší – rodáci, tak my to vedeme v tak zvané volnosti naši! 100
LVII.
A JÁ VÁM ZNOVU PRAVÍM
A já vám znovu pravím, bankrot, bankrot – toť slovo poslední, jímž uzavřete svých dějin výčet. Bankrot vašich hesel, jež hlásí náboženství, humanitu, kulturu, vlastenectví – a jichž duší jest ve všem lež. A křičet, bít vám pěstí na plné tabule, kde hodujete při chodech jídel, vínech, cigaretách – je dneska marno, jak vždy marno bylo. S otrlým klidem necháváte letat kol uší svých ty věštby Kassandřiny a leda chvilkou za odpověď dáte nucený úsměv syté lhostejnosti. Co dělat tedy? Před zrak nevidomých dál stavět světla? Hluchým uším kázat o soudu dějin, o Nemesi přísné, o zodpovědnosti, jež má vám svírat dech, srdce tep i každý záchvěv duše, i nad sebou i příštím vašich dětí? Je všecko marno. Básníci a věštci jsou pro vás zbytečni. – Vždyť vám dnes stačí ti vaši žurnáloví prorokové, ti neomylní, kteří hlásí duben, když duben je tu, kteří potopu vám oznámí přesně, když se budou valit do vašich hodů vlny dveřmi, okny. Smích otrávený, vtipy plné žluče, toť jediné, co básníku dnes zbývá. A tak se smějme, šijme tedy vtipy 101 do vašich uší. A vy blahosklonně mi přitakáte: tohle povedlo se – když míníte, že druha-spolužráče jsem dobře zásah. Bída, bída, bída. – – Být nečten – dobrá, básníků los častý. Být čten a nerozuměn – bída bídy. 102
LVIII.
BALADA Z ČASŮ NEDÁVNO MINULÝCH
Jedem, jedem na saních, v šíř a dál je mráz a sníh. Šeré ráno. Metelice bije v oči, šlehá v líce. Nebe kalno, beze hvězd, obzor zatažený jest. Patron saní požádal, bych se na cestu s ním dal, cesta prý je důležita, spoustu nebezpečí skýtá, ale mám prý přec jen jet, jako za minulých let. Jedem. Držím oprať svou. Projeli jsme těžkou tmou. Jedem k slunci. Tušíme je, ač je metelice kreje toužícímu pohledu – odvahu jen! Ku předu! V hukot větru z povzdálí hlasové se ozvaly je to vzteklý ryk a vytí tmavé stíny k nám se řítí: s pravá leva zde i tam – všichni k saním, všichni k nám. Vlci – to je na snadě, jako vždycky v baladě. 103 Už se smečka s námi žene, vidím oči zkrvavené, vyjí, kňučí, štěkají, žluté chrupy cvakají. To je pěkné! Proklatě! Ale držím opratě, vím, že patron saní bičem umí vládnout nad jich chtíčem, a že slovo pohnuté stačí vůdcům smečky té. Patron saní – divný brach! Nevím – má snad jaksi strach? Ústa se mu chvějí, mlčí, kuráž roste tlupě vlčí, už nám cení zuby vstříc, už nám svítí zlobou v líc! U všech čertů! Proklatě! Hodím mu ty opratě: Prokáži ti slední službu – bestiím pak splním tužbu! Skok ze saní v bílou zem: Tak, bestie, tady jsem! Strašný štěkot rázem zmlk. Bozi – ani jeden vlk! Čokli, špici, voříškové, sultáni a hektorové začli se mi lichotit: Mistře, račte s námi výt! – – Vidím, čtenář rozkládá: Tohle není balada! 104 Není. Končím už to pění, ne, baladou tohle není, to je více, duše má: pravda smutně pitomá. 105
LIX.
PÍSEŇ O POČESTNÉM PTÁKU
Je to pták prazvláštní ten lysý sup, nelze říct, že by snad pěstoval lup, že by krad, podváděl, a ničil žití, tak že by zoolog moh na něj jíti s cedulkou, že je to dravec a vrah – ne, sup je poctivec, a slušný brach. V té lysé hlavičce je zraků dvé, ty bystře pátrají, co tam, co zde: – sup je vždy rozšafný, ví, oč je dbáti, že život nemá se nikomu bráti – jen co je mrtvolou, toť jeho jest, sup, to je poctivec a má svou čest. Vlk, liška – raubíři otrlí jsou, na vraždy, loupeže 106 bezectně jdou, slepice, jehňata, zajíci, laně – nešetří ničeho, stále jdou na ně, postrachem lesů jsou, a hrůzou vsí, stále jim v patách jsou žandarmi – psi. Jak něžné svědomí má tenhle sup, krví si nesmáčí svůj čistý chrup, z mrtvol jen stačí mu drobty i kusy – jsouť doby stísněné a žít se musí, tož se vždy dostaví poctivý host, pustí-li velmoži ňákou tu kost. Občané, obraťte sem pilný zor: hle, zde je rozšafník, hle, zde je vzor, vy duše poctivé, vy demokrati, za tímto příkladem nutno se bráti bez úhon v životě, zločinů číst, před mocí žandarmů bezpečen, jist. 107
LX.
NALÉHAVÁ STÁTNÍ NEZBYTNOST
Byť statisíce poplatníků lálo – já tvrdím: máme ministerstev málo. Je třeba úřadu tu – věční bozi, když pomyslí se, co z té nedby hrozí a co vše už se mohlo přihoditi! Je třeba úřadu, kde nutno bdíti, by úterek šel za pondělkem vždycky a po něm středa přišla methodicky, pak ovšem čtvrtek následoval po ní, jejž potom arci pátek vždycky honí, pak pozor na sobotu, na neděli, by obě na svá místa řádně spěly – což část je prvá v celé kompetenci. Část druhá? Prosím. Kdyby po červenci hned leden skočil? Kdyby místo máje listopad vtrhl v žírné naše kraje? Pomysl hrůzný! Slovem: na měsíce též nutno pozor dát a snad i více než na dny. Aby byly ochráněny příroda, člověk potrhlé té změny. Sic nestaly se doposud v tom chyby, leč, panečkové, řekněm: kdyby, kdyby... A když i svět si netečnosti zvyká, pak musí bdíti naše republika! Tož úřad na to, dobře vybavený. V čele mu stojí jeden představený 108 v hodnosti druhé třídy; z koalice pět místopředsedů – nic prosím více – v hodnosti třídy třetí vybere se; a zásada jak koaliční nese i síly další se dle klíče volí. Pak palác najít, nesmí býti holý leč zařízen – vždyť zásada už je tu, že nutno ve všem imponovat světu. Aut – přirozeně – šest má k disposici, předseda jedno, pět pak zástupníci. Je zřejmo: má-li jít ta práce čerstvo, je nejlíp zřídit nové ministerstvo „kontroly časů“. Stát náš ať v tom začne a zbaví svět té nejistoty mračné, než dostaví se strašné nesnáze. Což slavné Pětce dávám k úvaze. 109
LXI.
DOBŘÍ LIDÉ
„Ten lže.“ „Ten hloupne.“ „Ten dnes vilu staví ač včera chuďasem byl.“ „Za noc na tisíce ten prohrá v kartách.“ Tak se Praha baví o ministrech svých v drahé republice. A říká si to s tak lhostejnou tváří a nemá celkem na tom zájmu více, než ulítne-li kdesi hokynáři a po střechách si těká kanár plavý. 110
LXII.
NÁŠ AMERIKANISMUS
V šestnáctém roce marně poprosil – ač nouze byla o pracovní síly – o místo kulisáře, neboť byl úplně negramoten muž ten milý. V dvacátém roce bez všech orací v komisi zemské zdvihl muž ten témě: mělť referentskou kvalifikaci pro zdravotnictví celé české země. 111
LXIII.
POHÁDKA
Byl jednou jeden otec, muž dbalý pravdy, cti, však také všudy těšil se vzorné pověsti. Byl přesný ve svých účtech, rád v chvílích prázdně čet a neznal, co je nuda, a šantan, kabaret. Měl dceru hodnou sebe, to dítě jediné, jí toužil vzdělání dát pro život povinné. On školu doplňoval jí zkušeností svou, že žití není hračkou a prázdnou zábavou, že zodpovědnost leží na každém ze všech nás i k národu i lidstvu, a svědomí že hlas má býti rádcem, soudcem při každém počinu, a křivdí-li ti někdo, ty hledej příčinu 112 jen v sobě samém předem. A nesuď nikoho, nás přísná sudba svede do cíle jednoho.– A dcerku záhy krášlil ženskosti ladný vděk, kam vstoupla, jak by padl ze slunce paprsek. Vždy veselá, vždy zdravá, bez lži a nevinná, jak v básni Heineově ta milá květina. A přišla chvíle její, kdy měla opustit dům rodný, otce svého, za hlasem srdce jít. Tu otec její schystal – a zas dle sklonů svých – jí výbavu, v ní předně skříň plnou milých knih. Odkazy velkých duchů myšlenky nejčistší, zábavu nejkrásnější, průvodce nejjistší pro neznámou pouť žitím – Leč vidím čtenáře, jak rozhorleně hledí mi náhle do tváře 113 a bouří: jaká hloupost! vždyť tohle přespříliš! Blb otec, dcera loutka, je čas s tím přestat již! I v pohádkách jsou meze, to má přec autor znát a našinec se nedá tak okašparovat! Sklo, piano a stříbro, nábytek, prádlo snad – jen blázen bude dceři skříň lejster kupovat! Já vidím, že můj čtenář, jak vždycky, pravdu má – je chybou, když se autor až v konci zadumá! Měl promyslet vše předem a maje poznatky, nebyl by napsal hloupost, byť formou pohádky. 114
LXIV.
KUS AUTOBIOGRAFIE
Úraz v autu, porotu, dvě zlé operace, kriminálek ve Vídni – celkem všechno hladce přestál jsem v té naději, že mě Osud z všeho vytáhl, bych dočkal se čehos radostného. Dočkal jsem se, Osude, dočkal jsem se, díky! Vidím volný národ náš v rámci republiky – Spekulanti, taškáři žití jeho řídí, otrava jde do duší poctivých všech lidí – Sám jsem za vyučenou dostal v této praxi – zachovals mě, Osude, k časům lepším jaksi. 115
LXV.
DVA SOUDY
Byl šestý červenec. Den Husův. V dílnách klid, na četných táborech se kupil český lid a slavil heroa svých dějin. Řečníci na hlavy spocené proud ohněm sršící svých řečí pouštěli: byl znovu souzen Řím a vesměs odsouzen – tak vděčným srdcem svým na pouť svou výroční jde národ do dějin za pravdou poznanou, jak šel kdys jeho syn. Když řeči dohřměly, pak hudby zavzněly a národ zakončil pouť v mírném veselí, vypil si sklenici, zapěl si „Hranici“, šel domů povznesen po pusté ulici, kde prapor tu a tam se přizpůsobil tmám, byl černý, visel tu a proč nevěděl sám. O sedmém červenci, instancí řadou smýkán před soudem nejvyšším stál jakýs republikán pro zločin urážky římského náboženství. Prý v hospodě řek cos o Krista člověčenství, cnost panny Marie prý v pochybu bral tuze o svatém duchu pak prál, jak jen běžno luze že – – nelze urážek těch opakovat ani, bych neměl naposled sám s soudy opletání. O Římu, o církvi pak mluvil nehorázně a Husa naposled, jenž šel prý bez hrůz bázně se pustě dovolal – a všecko prohlašoval za kejkle, mámení, jež Řím let řadou snoval na sítě lapací pro důvěřivé duše – pan farář, sousedé jsou svědky. A soud suše 116 potvrdil výrok dosavadních soudů. A republikán, který z řečí proudu při slavnosti, jíž přítomen byl včera – slavili Husa pozdě do večera – načerpal útěchy si pro při svoji, teď jako hromem omráčen tu stojí a nechápe. Pan farář se sousedy, radostně maje rozsvícené hledy, jde vykládaje, že je ve všem míra, že naše svatá poděděná víra se nesmí urážet; když Husa ctíme, jsou příkazy, jež, jakož všichni víme, pořádný člověk nikdy nepřekročí. A sousedé se kolem něho točí, slov vážnost pijí duší nedočkavou a rozvážlivě pokyvují hlavou. 117
LXVI.
VÝTEČNÍK
Tak blahosklonně mile zří mi v oči: – No, mistře, kdypak budem čísti zase pěkného něco ze ctěného pera? – Oh, jak se mi krev nahrnula k hlavě a jak se zatmělo mi v zraku vztekem! Chlap, jehož hrdlo spotřebuje tolik za jednu noc v tom zakouřeném baru co celá víska za rok v našem kraji; chlap, kdyby mohl zlepšit lidské řády, ruk dvacet dal by si a všemi chtěl by brát, hrabat, krást; jenž považuje za elastickou gumu každý zákon a za ohebné pruty paragrafy; ten přítel baletu a duší cynik, sloup strany své a zdoba čajů, bálů, večeří skvělých – ten a moje verše! Je možno představit si břichopasa, jenž po obědě k doutníku a kávě čte verše mé a funí při tom blahem? Oh, pepřem, solí, musily by stát se a bít mu v oči, že by hodil knihou a proklel všechny versifexe světa! Leč – marná obava! Ty knihy moje nevejdou k němu nikdy do stavení, byť bylo to i do ztemnělé skříně, 118 kde hřbety by se chlubil očím hostů – ne, marné strachy! Chtěl jen projeviti uznání svoje jednou básníkovi, jenž měl kdys třídu hodnostní a řády, i řekl tedy blahosklonně mile: No, mistře, kdy pak budem čísti zase pěkného něco ze ctěného pera? 119
LXVII.
VÝSEK ŽIVOTA
– Čtyřicet roků je mi – před tou válkou já úředníkem byl jsem na knížecím a chystal jsem se k svatbě, vždyť to, pane, je nejen touhou, než i svatým právem každého z lidí, mít své tiché hnízdo, kde žena vládne, kde ty malé děti člověku svědčí, nadarmo že nežil – tak vypravoval, poctivě se díval mně v oči modrým zrakem bědný člověk, jenž prosit přišel za protekci, radu. Jej válka vytrhla a smýkala jím po různých bojištích a lazaretech a naposledy nechala jej státi, vrak lidský bezradný a beze zdraví, na prahu jizby, kde dva staří lidé, jej uvítali s trpkým slitováním. Rodiče jeho. Nyní jí chléb jejich a ten mu hořkne v ústech, chtěl by práci, chtěl cokoli by dělat – poraď, pomoz! Ach, poraď, pomoz!... Jeho kníže zmizel a panství jeho jsou už rozdělena, je pravda, úřad rozhod, že mu patří odstupné jakés, snad pár tisíc korun, leč co s tím počít? Jak živ nehlásil se ku žádné straně, schůzí politických se vystříhával, se vlivnými lidmi se neseznámil – žil jen snům svým tichým o hnízdě rodinném. Teď láska jeho, už dávno vdaná, několik má dětí – 120 a on je na krku svých roditelů, přítěží stáří jejich. Chtěl by práci, vzal všecko by – jen poraď, pomoz, pane! A já mu vykládal o tíži doby, o restrikcích, o konkurenci práce, o pokusech, když pomoci jsem hodlal a vždy byl zklamán – sklonil pouze hlavu zrak sesmutněl a hluboce si vzdychl, že na obtíž má zůstat tedy doma rodičům starým, sen o vlastním hnízdě se nesplní mu, a že připadá si jak člověk v plování se neznající, když proud jej vleče a on ví jen jedno: že utone... Eh, trudné rozhovory, když taký běžný obrat lidské mluvy se stává skutečným a živým faktem: zde člověk v proudu topí se a klesá a modré oči úzkostně tě prosí a ty sám ani toho stébla nemáš, bys – ne snad k záchraně – leč hodil mu je jen jako ukázku své dobré vůle!... 121
LXVIII.
SKRÝVAČKA
Hle, znáte všichni ony skrývačky, jež zábavou jsou dětské bystrosti: je třeba úhor, mezi kameny a keříky se pase stádo ovcí a otázka zní: kde tu pastýř je? A kroutíš-li a točíš obrázkem, hle, pastýř se ti náhle objeví, je zkroucen, skrčen mezi kameny, nestvůrný jaksi, ale dítě má svou radost vždy, že najde pastýře. Zde, čtenáři, je dneska pro tebe, pro dorostlého, malá skrývačka: zde najdi, kde je „blaho veřejné“! Jsi občanem a poplatníkem státu, (jenž důmyslně ždímá kapsy tvé), zde vidíš tedy jeden pěkný sad, zdí vysokou je hrazen, hlídán strážci, jež paragrafy, soudy, četníky, se zovou takto řečí života; co v sadě je, ty ovšem nikdy nezvíš, jen vídáš, jak tam dvířky vklouzají, kdož mají v ruce klíček příslušný – když vyjdou pak, jim pěkně plane zrak a kapsy jejich jsou jak nabity i uzlík nesou, plný něčeho i kufřík často – někdy stane se, že autem přijeli i vozem větším, pak přinášejí do těch vozidel si rance, balíky – a nelení a čím je větší ono břemeno, 122 tím horlivěji přinášejí je – tak, čtenáři můj, toč tím obrázkem a hledej, kde je „blaho veřejné“! Toč v pravo, v levo, stav jej na hlavu a hledej, hledej! – Že ho nevidíš? Což – pozeptat se, dát si poradit? – že každý kyselí jen obličej, když zeptal ses? Snad jsi se nezeptal těch pravých, vědoucích, můj příteli, já na příklad, jenž dal tu hádanku, bych nedoved ti říci, příteli, jen myslím, kdybys k dvířkám těm měl klíč a vejít moh, jak druzí, příteli, že víc bys věděl, než teď, kdy se tváříš, jak octa by ses napil, příteli! 123
LXIX.
ČÍST UMĚT, RODÁCI!
Číst umět, rodáci, jen umět číst! Snad bychom si pak trochu rozuměli. – Zní to jak posměšek a nenávist a sviští jako otrávené střely – a zatím je to hoře, bolest ze všeho a touha zrazená, jež nemá síly. – A neviňte tu duši z ničeho, vy vinni jste, vy, kdož ji otrávili. Ty, čtenáři, ten, onen – všichni snad a směšno-li to, tož se usmějete – Já jinými bych chtěl vás míti rád, já jinam ukázal, než kudy jdete. Své pacienty starý chirurg zná a ušklíbá se cynicky té chvíle: Pryč s rukou, neb je snětí nemocná, a vytít oko, když je pro vždy shnilé. – A že to říká vztekle, kysele a sešklebuje rty své v beznaději – eh, zakládal si zdravém na těle, teď pacienta stlouk by nejraději... 124
LXX.
FRAGMENT
Jsou bezútěšny všechny dnešky naše a nikde ani potuchy, že budou ty zítřky lepší. Sraženi jsme s výše, kam vynes dvacátý nás osmý říjen, ode dne ke dni se tak potácíme bez záře v očích, s vypálenou duší a díváme se netečně a tupě na pochod dnů. Z nich každý spěchá s rakví jak nosič mrtvol k večernímu šeru a slzet bychom musili, leč zdroje slz také vyschly. Odnášejí dny ty sny, iluse a naděje a touhy, jak pobíhají ještě domovinou a jak je právě zbili lovci čilí. Jsou bezútěšny dnešky, pusty zítřky a bez útěchy, pust je ten náš život. – 125
LXXI.
PRAHA
Jen jsem se usmál nad tím listem vaším. Rád byste změnil venkovský svůj poklid za rušný život pražský... prý to místo, kde kultury tep živým ruchem bije, prý dějiny se tvoří zde, prý osud se spřádá národa, prý přední hlavy dnů našich – – pošetilče pošetilý, vy myslíte, že byste zde si sedl jak divák v divadle a pozoroval hru velikou a povznášel svou duši i vážným spádem děje, krásou kulis a herců pathosem?... Jste snílek, děcko, jste fantast chorý. Naše zlatá Praha jest vzácným městem, Hradčany má, Petřín, náměstí staroměstské, spoustu věží a Pražany své, podivný to národ. Z nich většina má v nitru malou rakev, v níž zaškrcené svědomí mu leží a nezaškrtil-li ho nějak dosud pak mrzáček to zakrslý a němý – což nevadí, neb dá se takto žíti a líp snad ještě, ano, pane drahý. Ať o budoucnost světa jde i naši, ať zeměkoule s dechem zatajeným zří k zítřkům záhadným – je kliden Pražan. O kozí chlup, jenž má dnes ono jméno a zítra jiné, zůstávaje chlupem, prou lidé se, již mají brady dlouhé 126 a holé lebky. Klepy slavně kvetou, neb vždy je zlomyslným potěšením svléct nějaké to v modě jsoucí jmeno z rouch triumfálních, básníka či vědce či politika. Konečně i bližní, jenž mimo kavárnu zde právě kráčí, též stačí k tomu. V kavárnách se žije, neb sedět doma s knihou – totě nuda a v kavárnách jsou rozdychtěným očím potravou vzácné plody našich listů, – my máme noviny! – z nichž vybírají jak hrozinky se z málo chutných pečiv aférky milé, sensace a zprávy o bojích kohoutů a křepeláků. A to-li omrzí, lze augurovat, z nápadů mimovolných věčné pravdy lze vyrábět, lze svět náš posuzovat a vždy a vše to s povýšeným gestem, neb Pražan, pane, egocentristou je, kol jehož já se tady všecko točí. Na všecky zjevy dne zří jako v cirkus s jediným zájmem: který z zápasníků as druhým o zem hodí. Knihy, pane, knihy? Ach, ano. Ty, jež vybičují sexus, všech národů a pronárodů smetí, ty čtou se. Zde jsme přece dohonili kus kultury a evropského tempa. A v dílnu dějin chtěl byste zřít zblízka? Což – viděl byste drahou republiku v košili Nessově, jež hrdlo škrtí a tělo pálí. Tuto košiličku státníci naši na tělo jí dali, 127 když moderně ji chtěli vybaviti ústavou jakous. Viděl byste chaos, kde negramotní lidé z Karpat, Tater, – jimž kromě řeči praničeho není shodného s námi – rozhodují hlučně o naší kultuře, o historii, o právech lidských. Z dlužníků se stali krutými věřiteli – a my tiše nad fenomenem tím se zadumali a těšíme se, že snad v dětech jejich se vděčnost pohne a že mlčet budou. A viděl byste ještě jiné věci: vy znáte přece chobotnici hroznou, jež mrštná chapadla kol těla vije a bradavkami přisaje se k údům a pije krev – i tohle byste viděl v té Praze z blízka. To je život státu. Ostatně nebolí to naši Prahu. Nač starat se a nač si zatemňovat dny plné slunce, noci plné světel? Je velkoměstem Praha naše zlatá. Den má své klepy, noc své pěkné bary, kde v světle růžovém zní tichá hudba a polonahé krasavice tančí. A doma? Pane, v domácnosti naše vpad cizí luxus. Paříž, Vídeň dává dam našich hladovícím tělům všecko co skrývajíc, má pyšně odhalovat. Tak rázem jaksi vzrostlo drahé město a zamotala se mu hlava zpitá přílivem mravů ze všech končin země. A začla sníti arci o soutěži 128 s velikým světem... A jak zbohatlíci si nejdřív opatří, co hoví smyslům, požitky těla, hašiš chtivým nervům, tak ovšem šlo i naše zlaté město. Já znám ten sen váš, znám tu vaši touhu, sám měl jsem je, když v cizině jsem dumal, že bude lépe, sbírat sporé drobty pod stolem rodáků, než v cizí zemi u plných mís si hovit v sladkém klidu. Dnes je mi hrozno z těchto harlekýnů, cyniků, šašků, vrtáků a troupů. A třikrát pravím vám: vy poděkujte své sudbě za venkovský vzduch svůj čistý a věříte-li v obsah slova „národ“, – pak žehnejte těm prostým čestným lidem, tam kolem sebe. V nemoderních šatech a těžkých botách, prostě jdou tím žitím, já svého zájmy pojí s zájmy země a třeba-li, rád podřídí své jejím. Ten lid má duši vřelou, ruce čisté, svědomí klidné, věří pevnou vírou a doufá, čeká – bez otravy naší. Zde v Praze byste strojil denně pohřeb svým ilusím, své víře, touhám svojím, my, vaši přátelé, pak měli bychom jen o svěšenou hlavu jednu více. 129
LXXII.
A VĚŘIT, DOUFAT? V. D.
A věřit, doufat? Po dnech skepse mrazné já věřit začal duší nadšenou v hrst lidí, v jejich karaktery rázné a dostal záhy za vyučenou, teď vzpomínám a říkám si: Ty blázne – a za vírou se dívám ztracenou, bilanci dělám, položky své sčítám – zásady, lidé, karaktery ty tam! Výsledek všeho: veliká je nicka. Den života se chýlí k večeru, teď melodie dozní harmonická v tom velkolepém, hlučném závěru: Nic – to je všecko, k čemu duše lidská dochází u nás. Nic – to v ofěru mi podal život na konci své dráhy. Nic – výsledek mé práce, vůle, snahy! Oh, kéž bych mohl v jednom okamihu vyhladit stopu cesty ujeté, bojovné prosy, každou veršů knihu a zvláště vzkřiky víry velké té! Jak hloupý skřivan, když přiletí z jihu já sypal je na lány zakleté – jenže ten skřivan, ten se neomýlí, když jaro hlásí, přijde ono v chvíli! Proč tedy píši? A proč tohle právě? Snad přec kus malý víry ješitné 130 zbyl ve mně. Sto let uplyne tak hravě a otázka se třeba zakmitne v té oné potom mudrující hlavě: což nebylo v té době bezcitné v té maškarádě hlupců, darebáků jednoho aspoň vidoucího zraku? Pro příští vydám svědectví to tedy: My s pojmy cti jen mumraj tropili, my pravdě naplivali v jasné hledy, a spravedlnost na kříž přibili, my slavný odkaz otců naposledy s cynicky vážnou tváří probili, na hrobech jejich tančili jsme v páru, k jich pomníkům šli místo k pissoiru. A to je vše, co bude jednou zníti těm příštím ze dnů našich zámezí... A věř mi, že jsem toužil tu moc míti, bych spravedlivou uspal Nemesi, neb jistě vím, že bude jednou mstíti na soudě zlém a přísném bez mezí kaz duší, tvrdost srdcí, hříchů míru i sklamanou mou naději a víru. 131
LXXIII.
ŽÍT NEVÍROU
Žít nevírou, když zabili tvou víru svět, ženy, přátelé – též něco značí a silné duši docela i stačí pro styky se světem. Vždyť v pestrém víru tu kolotají kolem masky známé a každá buď že mimovolně klame, či vědomě lže. Vždyť tu egoistou je každý člověk. Každý v chvíli jistou k poznání dojde, že je naposledy a všude sám. Ne tedy nenávidět, jen zavřít se jak hlemýžděk ten bledýbledý, ničeho nečekat – nic nezklame tě, jdeš s chladnou hlavou po bláznivém světě a před sebou sám nemusíš se stydět. 132
LXXIV.
PROF. DR. RUD. JEDLIČKOVI
Profesore drahý, jak byste spad s nebe! Divíte se s hrůzou: kde se jenom bere v našich drahých Čechách tolik ničemností! Co pak se Vám stalo? Šel jste po ulici, náhle něčí ruka jela kolem rohu, vchrstla na hlavu Vám škopek pomejí! Že nevíte ani, komu ruka patří – pane drahý, Vy jste naivní jak dítě! To je diskuse a to je zodpovědnost, takhle bojuje se za osvětu lidu, takhle provádí se slavný odkaz otců, tak vypadá v praxi demokracie! Máte čisté ruce? – Vaše chyba, pane, že v nich není členský lístek slavné strany. Máte zásluhy? – zas Vaše chyba, pane, že jste zapomenul v pravou chvíli umřít. Neb dnes pouze ten má v bezpečí čest, jmeno, kdo na Vyšehradě je neb Olšanech. Žurnál, pane, to je vysoká dnes škola, tam se vypěstuje morálka a světlo, které proudí valem v žírné české kraje, které vlekou potom čačtí světlonoši na Slovensko, aby se tam rozednilo, a jímž obdaří též Podkarpatskou Rus. Tož, co chcete, pane? Otřete své šaty, pozorujte klidně drahý národ při tom: 133 s klidem filosofa on se na vše dívá, nic ho nerozčílí, nic jím neotřese – máte-li dost chuti, zrýmujte si všecko, já se přiznám klidně: mně tu scházel rým. Prof. dr. R. Jedlička dostal v „Českém Slově“ po dvakrát něco, co nebylo dosud tiskem spácháno v celé první čtvrti XX. století.
134
LXXV.
V PAUSE
A nedostoupil-li jsem dosud slávy – zde touto knihou nezískám jí jistě, neb vidím jako věštec prozíravý: ty mocné trefit v zranitelném místě, to značí sklidit němé odpovědi, jak diktuje to jejich stanoviště, a za to ryk všech, kdož jim z ruky jedí a nadávky a lání zaplacené, pes štěká vždy, i když pán slova nedí. A dojdou-li mé verše rozhořčené souhlasu někde – dušičky to budou, jež jdou zde ztichlé, hořem zatížené, jak chalupník nad rolí svojí chudou, když všecko rozbilo mu krupobití a resignací žije jen a nudou. Ti přečtou – tiše za hlavu se chytí a budou dále mlčet... Budete tu mé verše, svědky tesklivého žití budoucím časům, budoucímu světu, že bídu naši do duše jsem cítil, že varoval jsem, že až v cesty metu jsem pochodní svou dle sil svojich svítil. Anebo budete tu zahanbeny, choroby doklad, jíž se mozek vznítil, 135 hrst věšteb, jež nebudou vyplněny, směšného černovidství chudé dílo, jež přejde Čas, jak papír pohozený – a to i mně by nejmilejší bylo! 136
LXXVI.
PROF. DR. ZD. NEJEDLÉMU
Tak často na mě pustil jste svou střelu, můj střapatý, kyselý konfusie – dnes odpovím jen hrstkou ritornellů. * (Prý dokud vojákem jsem byl, prý tuze – ač Zdeněk Nejedlý mě napomínal – já káru reakce táh v státní struze.) * Nuž pomůžeme trochu hlupáčkovi, – jak praví Rus – Že voják slouží mlčky dnes každý kaprál profesoru poví. * (Prý nezamyslil jsem se – jistě v pýše – a nechtěl nésti trudy Nejedlého a tovaryšem býti továryše.) * Věc nátury a vkusu. Byl bych prvý, jenž šel by s ním snad – jenže vidím, cítím, že je to nudný patron s octem v krvi. * A potom: radí, káže, hrozí hlasně, pět roků vysvětluje, přesvědčuje – a člověk ptá se: Co pak chce on vlastně? 137 (Prý nyní naříkám a pláči mnoho, leč, oč on staral se tak celá leta, prý nevidím já východiska z toho.) * (Prý čirá skepse jsem a pranic více, prý nedovedu už těch věcí chápat, jež on osvětlil jako vlasatice.) * Tak nadhodí mi spoustu věcí křepce a mám já nyní koštětem mu smýčit prach, pavučiny v pošetilé lebce? * Proč čte mě? Stačí ingeniu jeho ta otcovská a positivní moudrost starého Boleslava Jablonského. * A pro dnes tedy, konfusie, vale! Tu a tam příště dovolím si dát vám ne slzu, ale cukrlátko malé. 138
LXXVII.
PODZIM 1925
Tož tedy domek – malý domeček, a jak jsme chtěli, domeček svůj vlastní – však čert ví, jak nám vše to dopadlo: my nejsme, nejsme v domečku svém šťastni! Je k zalknutí v něm – okna otevřít si netroufáme – bojíme se křiku, že táhlo by, že zima venku je, a máme plno zlobných nájemníků. To Michl nadává a sakruje, a Rudý kouře, po stěnách nám plije, a negramotný Jura poroučí, co ctít a nectít smíme z historie. Hlav pět je ponořeno v karbanu; do kapes lhou si, hrozí sobě pěstí, a hrají bezstarostně o domek a tvrdí nám, že je to naše štěstí. Řád domácí nám hlásá ze všech míst, co všecko v bytě nedělat se smí, teď přidáme tam, kterak kriminál má křiklouny vést ku vlastenectví. A peněz stojí ten náš domeček! bůhví, že nám jde hlava kolem z všeho, pracovat – inu, když víc projí se, a šetřit – jenže šetřit není z čeho! 139 Co dělat bratři? Okna zastřeme, ať neuvidí něco oči něčí! Nepípnout ani! Aby nebylo pak po sousedstvu všelijakých řečí! 140
LXXVIII.
UNUM NECESSARIUM
Ty můžeš arci, synu milý, být v širších kruzích chvalně znám i nadáním i vzornou pílí i láskou k vědě, uměnám, mít ze škol vysvědčení skvělá, mít vše, co muže mužem dělá, i prádlo čisté, ruce čisté i přímé čelo, jasnou čest – je všechno marno – v chvíli jisté ty poznáš, jak to málo jest! Neb chceš-li dělat karieru jak míníš, že ti náleží, pak vše to nepotřebno věru ba, může být i přítěží – protekce především tu platí, protekce všude potřeba ti, protekce jediná tu vládne, protekce všecko otvírá, a bez ní není cesty žádné a bez ní tvé já umírá! Dbej pilně konjunktury času, jsou volby – pozor, tam se dej, kde jistá většina je hlasů, a rychlík moudře nezmeškej: vem členský lístek, stranník jarý, choď pilně mezi pohlaváry, hleď uplatnit se zde a tamo a zapoklonkuj tam i sem – 141 hleď, aby bylo všudy známo, že partaj je ti zákonem! Vše ostatní – kdo pozeptá se? Sám můžeš vhodné ve chvíli své přesvědčení změnit zase, ba, častěj nežli košili, dle konjunktury arci vždycky jak dá ti to čich politický, když vody jdou, hleď s proudem plouti, vždy straně vzdej se v důvěře, hleď páteří v čas pravý hnouti – ostatně: k čemu páteře!? Až uvidíš, jak vděčnost strany, tě pěkně vzhůru vynese, jak budeš ctěn a obávaný, jak zázrak s tebou stane se, jak po hodnostech, po úřadu, ty sahat můžeš bez odkladu, a kde kdo řekne, chlapík že jsi, a kde kdo tobě chválu vzdá – pak uznej aspoň u sebe si, jak dobrá byla rada má!!! Neb pro život tak jako soli, je potřeba vždy protekce – a hloupostí jsou páteř, školy, ať za tím žene se, kdo chce! Buď stranníkem – a to je dosti pro úspěch v státě, společnosti, to otevře ti všude kliky, toť smysl žití denního – jak jest i duší republiky a smyslem žití jejího! 142
LXXIX.
MIMOCHODEM
Král – papež – císař – kardinál – a dále, jak zovou se tak zvaní mocní světa, můj respekt nevzbudili, bývali-li jen králi, papeži a kardinali. Já více hledal v každém, já vždy vážil jen člověka. A bez úřadů, šatů. A jak jsem nesnížil se před tituly, tak chudáku jsem neublížil pro to, že chudákem byl. Katili se mnozí, kdož v službách stáli stran či jednotlivců, že ukazoval jsem jim hrdé čelo, tak zuří – odpusť, pse, to přirovnání – pes-hlídač, stále k boudě přivázaný, na druha, volně mimo běžícího, že neotročí, řetězu že nemá, že v přátelství s ním vejít se mu nechce. 143
LXXX.
PRO 15. LISTOPAD 1925
Já doufám, při volebním aktu slavném že nepohřeším vzácné podívané, jak bývalo to kdysi v čase dávném a jak to bohdá nyní nepřestane: Zde chorý občan, ovšem nár. demokrat, v nosítkách k urně posluhy je nesen, když Osud stranu o tolik už okrad – ten antický zjev nechť je neotřesen. Zde obraz síly: soudruh. Odhodlání a zápal v očích jeví jako vždycky a z jeho arci „zmozolených“ dlaní jde v urnu lístek soc. demokratický. I obraz něhy: otec s pěti syny, jež zároveň jsou také bratry jeho, pro blaho strany, ba i domoviny, jdou volit stranu bratra Stříbrného. A zvláštní zbožnost: s nemluvnětem matka je rozhodnuta pro lidovou stranu, má v očích záři, zář je ovšem „sladká“ neb koná dílo libé světů Pánu – a panu faráři a také „Čechu“, jeť v naší tmě to rozsvícená svíce – a Václav Myslivec teď pro potěchu pít bude denně o pět plzní více. 144 Tož prosím vroucně pány lokálkáře, nechť zjevy ty jen pilně znamenají, ať na voliče padne trochu záře, ať také něco z těchto voleb mají. 145
LXXXI.
TAK, REPUBLIKO
Tak republiko volila jsi. Jak vidět, z hlasitého pění jest u všech stran a u všech lidí z výsledků velké spokojení. Ty budeš mít teď svatý pokoj z něhož tě nikdo nevyruší; když časem zaslechneš své jmeno, nech klidně jít je mimo uši. I slyšíš–li „zdar republiky“ – ať nezbláhoví snad tvé nitro, toť jak když potkají se lidé a řeknou sobě dobré jitro. Nejlépe bylo by tak usnout. Hle, mohou zdát se pěkní snové a prospat dá se řada roků – než budou zase volby nové. 146
LXXXII.
DR. K. KRAMÁŘOVI
Vše dal jste v sázku: pohodlí i zdraví a celé republice ukazoval své čisté ruce i tu šibenici kde nevisel jste; spousty řečí pouštěl jste na vyprahlé duše republiky i vtipů rakety jste vypaloval – a všecko marně. Nechce jíti s vámi a za vámi ten divný Čechoslovák. Je mi vás líto. Jinak než těm druhým. Šli spolu jsme a rozešli se kdysi, a já bil do vás, když jste v plné síle stál na vrcholku dní života svého. Až v žaláři zas, kde nám bajonety rakouské soldatesky byly svědky, jsme znovu podali si pevné ruce. A šli jsme spolu chvíli, jak jdou lidé, když po dnech přízně, po dnech nenávisti jim zbylo trochu blahovolné úcty. A já jsem viděl ten váš osud bědný: být jedničkou před řadou prázdných nicek krýt čistou rukou špínu cizích dlaní, být modlou uctívanou beze víry, být heslem zhrdaným, být bez obsahu a přežít sebe – z osudů všech lidských los nejtrpčí a úděl nejbědnější. Je mi vás líto. Vy jste viděl vždycky jen oči, v kterých rozsvítili světla k oslavě vaší – a já viděl, cítil škleb posupný a shovívavý výsměch 147 těch, jež jste chtěl mít svými učedníky. A vím, že dnes i viniti vás budou z té porážky své, vojevůdče bědný. Je mi vás líto. Vidím duši vaši a vím, že nechápe ten odklon doby a všemu v světě vinu bude dávat jen sobě ne. Snad sní už v hrdém vzdoru o nových výpravách a nových bojích – prý v politice jako na jevišti je žízeň po úspěchu kouzlem strašným. A já bych rád tak viděl, byste kreslil kruh kolem sebe, vyhnal z něho všecko, co lepilo se dosud k rukoum vašim, a zbyl tam sám v hrdosti nepřístupné. Vždyť byly ve vás sklony poetické, i knihy miloval jste, vážnou hudbu, hru oblaků nad korunami stromů – to vše dnes ještě stačiti by mohlo pro večer žití. Býti poraženým – pohanou není. Nést pak přímo hlavu a nevstupovat, kde vám ublíženo – je čestným požadavkem hrdých duchů. Ach, dovedete poznat signál časů a dovedete vstoupit v pravou chvíli do vlaku správného, jenž odveze vás z míst, kde je práce vaše ukončena? Já musil tohle říci. Vzpomínám teď těch dávných časů, kde jsme byli mládi, své lety měli před sebou, své cíle i život celý. Je mi vás dnes líto. 16. listopadu 1925.
148
LXXXIII.
NAŠE LITERATURA
V podkrovním kumbálku pan domácí ji trpí, – jsouť ještě dobří lidé na světě – má oči vybledlé jak čekanky neb chrpy, je starou pannou v truchlém odkvětě. Má bouřnou minulost, dnes neřekl bys sice, dnes po domě se ví a vyzná se, že na ni ničeho říct nemůž domovnice, či že by kompromitovala se. A prací rukou svých se přepočestně živí, všem denním modám vycházívá vstříc, vkus, vzorky dodává jí Francouz vymýšlivý, i z Němec leccos objednávajíc. I s Ruskem styky má, i Angličané noví dle potřeby jí rádi pomohou – tak očka na stráži, kde se co kmitne, loví a ráda pustí se za každou předlohou. Tu krajky k spodničkám, tu drobné kapesníčky, tu ponponky a kvítka umělá, domácí čepičky a něžné pantoflíčky – jak kdo co chtívá, všecko udělá. Leč ne jen firlefanc – i ze solidní látky zná robit věc pro prvotřídní krám, i punčochy zná plést pro naše statné matky i mřížky lýtkům našich lepých dam. 149 A práce její má svůj odbyt i své jmeno a její umělost i ctitele – je zjevně blažena, když co je pochváleno a ruměnec má hnedle na čele. A jinak neplete se do domácích věcí, ať líbí se jí co či nelíbí, vždyť domu majitel i nájemníci všeci se také na ni podívali by... 150
LXXXIV.
BALADA VYŠEHRADSKÁ (Pro prof. dr. Zd. Nejedlého.)
Z pod kamene hlas ztýraný se ozval mistra Smetany: Je půlnoc, Nerudo! Či spíš? Ty, zastaň se mne! Jene, slyš: Já muzikant byl, dobrý Čech, však bil ses za mě po vlastech, teď nějaký chlap nemoudrý můj životopis píše prý, ty víš, jak já byl za živa, teď mi ten člověk přišívá svou rudou hvězdu na jmeno – tvé pero bylo broušeno, ty, Nerudo, tys byl můj štít, ty musíš tohle překazit! Hlas z hrobu Nerudova odpovídá: Jsme mrtvi, Smetano, a to je bída, neb mrtvý musí se vždy tiše chovat a nesmí bručet, nesmí protestovat, tož mlč a lež, a doufej, že ti živí na tolik budou k tobě spravedliví a zohavit tvé jmeno nedovolí. A ostatně, když tebe to tak bolí, mně též – a rost jsem pod slovanskou lípou – ten chlap chce přišít hvězdu pěticípou! Tu ode zdi se ozve polekaný hlas Němcové: Oh, pro Kristovy rány! 151 Mně také šil ji! Ani v hrobě není pokoje pro to moje utrpení! A na to smích se ozval pronikavý jak hudba jeho, srdečný a zdravý, smích Dvořákův: Teď chvála pánu Bohu, já bezstarostně v hrobě ležet mohu, jsem rád, že chlap ten za onoho času nenechal na mně poctivého vlasu! – A nato stichl jeho smích i vzdechy těch tří nešťastných, bez klidu leží, naděje – vy, dobří lidé, chraňte je! 152
LXXXV.
BÁSNICKÁ SLÁVA
Třikráte sláva velká všenárodní se u nás v Čechách ku básníkům skloní: let šedesát ti: přijdou bratři rodní a spolky tebe telegramy honí. Ten den má kouzlo: bída byla z mláda a život potom – práce, ústrk stálý – v ten den ti aspoň nikdo nevynadánevynadá, v ten den tě kde kdo blahosklonně chválí. Po druhé: když tě vloží v rakve stěny, tu přijdou noviny a národ v smutku, hlas zavane po vlastech rozteskněný, host řídký, Sláva, přijde zase vskutku. Ne na dlouho – jen oschla hlína rovu, už odchází – mřeť mnoho výtečníků – však navrátí se, jistě jednou znovu, s ní národ plný uznání a díků – v den třetí – jakýs jubilea případ, let padesát tlít budeš v rovu hlíně, či stoletý den zrozenin tvých připad, či desku na dům dají v domovině – Pak vyndají tě z hrobu jednou ještě, a na očích stát budeš lidu všeho, květiny, věnce, vzletných řečí deště položí Sláva k prachu zesnulého. 153 A to je konec. Hrob se propadává, běh časů nad ním neslyšeně pluje, co velká, hlučná všenárodní Sláva bůhví kde pohostinsky vystupuje. Jen nakladatel, jenž tvé vydal spisy s tou pošetilou vírou ve vděk lidský, ke jmenu tvému vždycky povzdech mísí a vzpomíná tě stále elegicky. 154
LXXXVI.
METAMORFOSY PROF. DR. ZD. NEJEDLÉHO
Dobře oženil se – to byl realismus. Za války byl zticha – srdce hrdinné. Nyní provozuje rázně komunismus. Komunismus hrdel. Statků arci ne. 155
LXXXVII.
PROF. DR. ZD. NEJEDLÝ MI ODPOVĚDĚL, ke kteréžto odpovědi poznamenávám:
Pak mluvte s kyselcem tím Nejedlým! Vše vyloží mu člověk, jak jen umí – střapatou hlavu skloní k veršům tvým – půl nechápe a půli nerozumí! 156
LXXXVIII.
-ISMY
Jen prakticky se chopit různých -ismů, odkazu minulého saecula, a nepodcenit – snad z idealismu – výhody, jež by ti z nich plynula. Hle, jak se žíti dá z patriotismu – příklady máme dnes i z minula – tak z komunismu, ze socialismu vyloupnout jádro, to je regula. V těch abstraktech je živné jádro vždycky jen najít ho – a ty, jenž roky probil jsi v bídě, ve svrchníčku ošoupaném, jsi hnedle tuze vlivuplným pánem, máš dům či vilu, jistě automobil a všecky slasti, jež má život lidský. 157
LXXXIX.
PALACKÝ
My dali Jemu pomník – On nám rady pro časy příští. V citů vděčném vzplání je zopakujem nyní. Dohromady si řekneme pak, že jsme vyrovnáni. Byl starý pán a dobře smýšlel s námi – to uznat slušno. Jenže naši dnové s novými přišli pro nás potřebami, a také čas nám hude písně nové. My vrátíme se k obvyklému žití – je pravda, On by nad ním rmoutil snad se – leč poměry... a příkaz živobytí... je po idyle... možno říci krátce. Syn bonvivant tak v otcův úmrtní den dá květy na hrob dědy rozšafného – a pak se honem radosten a kliden ke kalným pletkám vrací žití svého. 158
XC.
OTÁZKY
Rád věděl bych: je to jen u básníka, že trýzní jej ta špína dne i lidí jak falešný ton uši hudebníka, když troufalec mu na nástroji břídí? Proč tisíce tu zápach polykají a nezalknou se – ba, svůj úsměv hebký pro shnilou páteř, pro ruk špínu mají a s úctou před ní obnažují lebky? Či je přec plaché hnutí svědomí to – když kalený verš metáš v drzé líce – že zakřikují tě, že je jim líto a radí, bys tak nedělal už více? Pro svornost, pro čest národní hned brojí, pro – čert ví, co tu citují jak lití – či pouze se o ty své modly bojí, že neměli by před kým čelem bíti? 159
XCI.
HORLITEL ZÁSADNÍ aneb UZNÁNÍ PROF. DR. ZD. NEJEDLÉHO MRTVÉMU FR. DRTINOVI
Dokud Drtina žil, byl by jej ten článek možná velmi blažil – takto chudák vzat byl za důvod a za štít, by Nejedlý moh zas do něčeho praštit. 160
XCII.
BÁSNÍKU J. PELÍŠKOVI ODPOVÍDÁM:
Hrst veršů jste mi poslal do stavení, jsou pěkné, slušné, neurážející, ba, jistý význam přiznati mi spěší. Po vlastech našich tohle zvykem není a proto nutno výslovně to říci. A víte: zdvořilost i kočku těší. Vy Cyrana jste vzpomněl, bubeníka – a mníte, za těmito vzory tady že brát bych měl se. Myslím, drahý pane, že pěkně sluší vám ta romantika, leč já byl já vždy – a tak všecky rady a pobídky jsou, jak vždy byly, plané. A jinak v otázek těch celé spleti snad dalo by se břitce debatovat i vysvětlení moh bych dát vám k všemu, leč: víru máte – nač ji ubíjeti? A zdráv jste, tuším – nač vás otravovat? Vše brát, nic nedat – k čemu, pane, k čemu? Já řek už svoje. V četných variacích. Vy čtěte – potom počkáme si oba – jsouť osudové jako snové křehcí, vy se světly, já počkám s ledem v zracích, až přijde věštěná mnou soudu doba. Leč ne – té já už dočkati se nechci. 3. 12. 25.
161
XCIII.
ZLE, TŘIKRÁT ZLE...
Zle, třikrát zle, když velká dějin chvíle se přivalí na malou generaci. My odčinili kletbu Hory Bílé a oddycháme po té těžké práci. My vklínili se do evropských forem, jsme srdcem jejím. Spějem k velké metě, charme pařížský nám v denním žití vzorem a starý španělský dvůr v etiketě. Tak na venek. A uvnitř nejsme ani o vlásek jiní, než jsme dříve byli. Dle okolností máme vzletná přání, leč k činům není odvahy, ni síly. Ze sladké malátnosti se nám nechce, neb drahé já jest cílem nejpřednějším, a smyslem žití: žít co možná lehce a „nějak bude“ programem je vnějším. Náš kořen z dějin našich nesytí se, bez pospolité žijem souvislosti, jen straníky jsme, neboť strana, ví se, dá tučná místa, vážnost v společnosti. A velký čas – ať neletí či letí, my nakloníme hlavy podle vanu, pro příští časy splodili jsme děti a ostatek – jak libo světa Pánu. 162
XCIV.
JÍT DO SEBE...
Je pravda, málo přátel máme v světě a v domýšlivé říkáme si pýše: Což – neznají nás, jsme jak ono víno, jemužto teprv časem přijdou na chuť. – Eh, hrdopyšci troufalí a prázdní! Svět příliš dobře poznal nás a prohlíd a odvrací se. Ničeho v nás, na nás, co zájem, úctu, zvědavost by vnuklo. Jsme nadutým jen venkovanem pro něj, jenž s vůní dvora svého vejde v salon, má beranici na leb pevně vbitou, a rozhlíží se s povržlivou pýchou, neb hrstě korun v kapsách jeho zvoní. Kultura naše trčí suše v mozcích jak v posluchárně školní sbírky brouků, vycpaní ptáci, pracné diagramy. A plody umění nám nešly v duši a nestaly se našeho já částí, a chvilku požitku-li přec nám daly, pak byla ta, jak doutník po obědě a černá káva s lehkou anekdotou. A jak by mohla zvířena být duše a rozum zaujat? Vždyť sytíme je jen poloviční pravdou, jež je horší, než celá lež, vždyť hrajem komedii i s duchem dějin svých a smyslem žití, s vážností doby, národními zájmy, a fixlujem jak karbaníci v krčmě tím vším, jen aby kapsy zaplesaly a někdo ošizen byl. Postaví-li 163 nám někdo zrcadlo – dvě rány máme vždy připraveny: První do zrcadla a druhou smělci, jenž je před líc staví. A bije-li kdo na poplašné zvony my ovšem promptně zvoníka bít začnem. Tak plyne život náš jak řeka v městě, jež nečistot a špíny plna valí své proudy kamsi. Kam? A co nám po tom? Nám dobře je a jsme tak spokojeni i sebou, přítomností, jejím rmutem, v němž sladkým zvykem žijem od dne ke dni, jak nebylo by žití čistějšího... a zodpovědnosti... a žalob... soudu... 164
XCV.
TA ŠKOLA ŽIVOTA
Já často věřil, vždycky důvěřoval a stále doufal. Snad to bylo štěstí. Ted není, čeho bych už nepochoval, a nelituji – jde to bez bolesti. Ta škola života... A prošel já jí s prospěchem „velmi dobrým“ možno říci, leč nejsem z těch, kdož rádi vzpomínají na zkoušky její, třeba vítězící. Ba myslím, že by bylo prospěšnější pro klid chvil nočních, pro dumání denní, kdyby má pamět byla lenošnější a poznatky ty padly v zapomnění. 165
XCVI.
„COS NOVÉHO SE RODÍ V ČESKÉM VZDUCHU.“
Pár pošetilých hochů za chalupou si malý ohník ondy založilo a nyní bujně kolem něho cupou a hulákají, jak už hochům milo. Křik jejich přilákal pár chalupníků a rozčilil je: Krista pána! Hra ta je nebezpečna, vždyť tu v okamžiku i chytnout může ta i ona chata! – I dali jsou se do velkého řevu, jen proto, by křik chlapců přehlušili a do ohníčka jejich v prudkém hněvu začali foukat z plic svých celé síly – by zhasili jej. Moudrost to ne nová a osvědčený věhlas chalupníků – těm rovny, jež báj slaví Krylovova, v níž tací soudci utopili štiku. 28. května 1926.
166
XCVII.
MEZI DOBRÝMI
I to se stává: člověk s dobrou vůlí u tebe sedí, rozmlouváte spolu o tíži doby – ty se bojíš ohně a pojistku bys chtěl mít pro stodolu, kam žeň je svezena. On sotva půli tvých obav vyslech, začne vykládati, že dlažba města ve špatném je stavu a při chůzi že třeba pozor dáti. Ty ku chorobám přejdeš, jimiž stoná národní organismus v plné míře – on lidové ti ornamenty chválí, jak malují se nyní na vějíře. A debata tak dál se snuje ona, jak hlušci dva by spolu rozprávěli. Tak dva hovoří. A tak debatuje i v lepší části vlastně národ celý. 167
XCVIII.
JARNÍ SITUACE
Mé černovidství... Dny šly bezestoudně, já vpaloval jim trestná znamení – ex offo obhájci hned na mě soudně šli, hájíce je. Prý se necení kus práce positivní. Žluč prý žene mě k nespravedlivým těm ortelům. Prý odhaluji vředy utajené pro radost vrahům, pro žal přátelům. To bylo v zimě. Jarní dny jsou tady a odevšad zní smutek, zlost a žal: prý chybovali všichni dohromady, prý tehdy veliký se omyl stal. Prý chamtivost, stran pustá licitace bez míry, citu zodpovědnosti nás vehnaly do trapné situace pro vrahů smích a dobrým k lítosti. Teď moh bych říci: sláva pánu bohu, mé proroctví se tedy splnilo – leč neřeknu. Já dím, co říci mohu: zle není tak, by hůř už nebylo. 168
IC.
DNES... I ZÍTRA?
Věc nejhorší, jež vůbec přijít může, je domovem už u nás: omrzelost to se vším, ve všem. Všecko je tak šedé, tak unuděné. Po veliké lásce stav takový se dostavuje vždycky, když k cíli doplulo se, který slove manželským spolužitím. Není přání po něčem lepším, není ani stesku nad chvílí přítomnou a nevzpomíná se bojů minulých a jejich hesel. Obdivu není, není nenávisti, ba ani toho laciného ohně, jímž vzplane sláma a jenž v lidské duši se zove nadšením. Jen omrzele se hledí k bezpráví a hledí k právu a není žádosti po změně toho. Svěsila duše křídla, matné oči už nehledí v dál v zahalené zítřky a nepátrají, co z nich vyjít může. Tu a tam seskupí se hrstka bláznů kol bubnu, v nějž se tříská ze vší síly, jak za hranicí si to okoukali, a blaží je, jak sami sobě zdají se býti činitelem důležitým. Jde lhostejně se mimo, jak se chodí bez povšimnutí po šedivém rynku, když Spásy Armáda tam prozpěvuje. – Nic nevzruší nás, uvykli jsme všemu a vidíme-li s duší kapat špínu, 169 už ani po zákonech nevoláme – je špína věcí všední, zevšedněla i duše čistota, na Aristidy se díváme jak na kejklíře smělé kdy po provaze chodí, čekáme jen až slítnou též do obecného bláta. Už by se za nic neriskoval život – ne, že by ceněn byl – leč, že tu není zač nasadit jej. Je-li národ stromem, jenž pevně v půdě stoje vzhůru vznáší své četné větve – pak ta generace je zažloutlými listy, jež se v slunci bez vlastní radosti a bez užitku pro život kmene, třepotavě chvějou a čekají až přijde bouř a větry a setřesou je do uvadlé trávy. 170
C.
JASNÉ VÝHLEDY
Seděl mi v pokoji, rukama mával, důtklivé akcenty slovům svým dával, jeden z těch našinců, jenž podle zvyku pro státní nemoci má apatyku, nemoci probírá, léky k nim vybírá, prstem vzduch probodá a sází rány všem škůdcům národa na všechny strany. Tuze prý do moll jdou mé verše dravé, pro duši národa nejsou prý zdravé, měl prý bych nadšení rozsívat raděj, víru prý hlásati, buditi naděj, že je tu lepší čas, že bude dobře zas, vždyť přec rok od roku stoupáme vzhůru po dráze pokroku přes zlobnou chmuru. 171 Ta krise morální, jíž stát je chorý, prý mizí zřetelně za doly, hory, zřejmě prý proniká, co nesmí ostat: stát není pro strany, strany jsou pro stát, prý už je jasně zřít, jak našich dějin nit vine se z klubíčka určení svého: trochu víc Havlíčka, míň Stříbrného. Jdem-li prý k detailům, zřejmo je všude, senát že odstranit potřeba bude, pak provést restrikci v poslanců řadě, konečně restrikci ve slavné vládě – má-li se šetřiti, prý nutno začíti, vždyť ten náš malý stát opravdu má tu nákladný aparát velikých států. A má-li dál se jít: nejsme zvěř němá, člověk zde člověku, vlkem být nemá, 172 je třeba zlidštění dle nové noty, zporážet v národě kastovní ploty, ta demokracie ať v nás už ožije, žít budem čileji, to prý nás hubí, že dosud máme jí jen plné huby. Vše to se obrací, jak tvrdí mnozí, ruší se auta i saloní vozy, a vyšší společnost v upřímném citu padnout už nechává exclusivitu, přísahá dojista, že vše se uchystá – – odpusť však čtenáři, že toho dost mi, co s ohněm ve tváři líčil ten host mi. Vždyť on mi vykládal, jak se už cítí, že nám je minulost kořenem žití: mrtví že žijí v nás, my že z nich rostem, že nejsou víc už jen náhodným hostem 173 při našich slavnostech! Že jejich duch a dech proniká všecky dny – jak jdou tak řadou – pobídkou, příklady, výstrahou, radou! Vždyť on v svém nadšení šel za hranice; odnikud nehrozí zkáza prý více, doma prý – známek je určitých dosti – kol státu seskupí se národnosti – a tak prý nemám být na příště černovid, mám prý zřít v budoucnost nadšeným zorem, prý budem – možná dost – Evropě vzorem... Dneska je v Bohnicích člověk ten rázný zavřen – prý nadobro – se zlými blázny; myslím, že obrazy, které mi snoval patrně před lidmi kdes opakoval, zkoumali jeho stav, našli, že není zdráv – do Bohnic nato pak 174 s nebohým bratrem – já tehdy – – nejsem však přec psychiatrem. 175 POZNÁMKA
Odpovědi a invektivy, adresované prof. dr. Zd. Nejedlému čtěte se sordinou: přemýšlím totiž o něm a vidím, že má dobrou vůli – zbaví-li své oči postranních klapek, naučí-li se logicky myslit a lidsky psát – bude možno se s ním a jeho činností počítat.
[176] OBSAH
I.
SNY A NADĚJE
I. Dějiny11 II. Listopadový večer12 III. In memoriam13 IV. 17. ledna 191514 V. E. Mandlerovi16 VI. Habent sua fata18 VIL V Čechách 191520 VIII. Při západu21 IX. Únor23 X. Časový popěvek24 XI. Březen25 XII. Verše26 XIII. Aurea aetas27 XIV. P. Bezručovi29 XV. Povzbuzení mladému básníkovi30 XVI. Meditace32 XVII. Den Husův33 XVIII. Dva epigramy34 XIX. Hlavu vzhůru!35 XX. Památce padlého Jara Maliny36 XXI. Relikvie37 XXII. Staroměstské náměstí39 XXIII. 1620–19??40
[177] XXIV. Básník41 XXV. Před zahalenými zítřky42 XXVI. Čas43 XXVII. Svatodušní44 XXVIII. Na přechodu45 XXIX. Sirotkům46 XXX. Objevují se lidé-ponorky47 XXXI. Historie rozchodu48 XXXII. Opatrným u nás49 XXXIII. Bilance50 XXXIV. Šest epigramů52 XXXV. U nás54 XXXVI. Popěvek55 XXXVII. K sedmdesátinám El.Krásnohorské56 XXXVIII. Přípitek G. Habermanovi59 XXXIX. Vídeňským přátelům61 XL. Trosečníci64 XLI. Rada spisovatelů65 XLII. Však přijde-li má hodina...66 XLIII. Vídeň67 XLIV. Blaník68 XLV. Žalm dobré vůle75 XLVI. Tuze časové zpívání76 XLVII. A ještě časové zpívání78 XLVIII. Franz Joseph80 IL. Návrat84
[178] II.
VYPLNĚNÍ
L. Po šesti letech87 LI. Věc jedna...89 LIL Vám dobře je, vy mrtví91 LIII. Při pozorování svazků92 LIV. Ta hlava96 LV. Nové strany, staří přátelé atd.98 LVI. Impromptu99 LVII. A já vám znovu pravím101 L VIII. Balada z časů nedávno minulých103 LIX. Píseň o počestném ptáku106 LX. Naléhavá státní nezbytnost108 LXI. Dobří lidé110 LXII. Náš amerikanismus111 LXIII. Pohádka112 LXIV. Kus autobiografie115 LXV. Dva soudy116 LXVI. Výtečník118 LXVII. Výsek života120 LXVIII. Skrývačka122 LXIX. Číst umět, rodáci!124 LXX. Fragment125 LXXI. Praha126 LXXII. A věřit, doufat?130 LXXIII. Žít nevírou132 LXXIV. Prof.dr. Rud. Jedličkovi133
[179] LXXV. V pause135 LXXVI. Prof.dr.Zd. Nejedlému137 LXXVII. Podzim 1925139 LXXVIII. Unum necessarium141 LXXIX. Mimochodem143 LXXX. Pro 15. listopad 1925144 LXXXI. Tak, republiko146 LXXXII. Dr. K. Kramářovi147 LXXXIII. Naše literatura149 LXXXIV. Balada vyšehradská151 LXXXV. Básnická sláva153 LXXXVI. Metamorfosy prof. dr. Zd. Nejedlého155 LXXXVII. Prof.dr.Zd. Nejedlý mi odpověděl156 LXXXVIII. –ismy157 LXXXIX. Palacký158 XC. Otázky159 XCL Horlitel zásadní160 XCII. Básníku J. Pelíškovi odpovídám161 XCIII. Zle, třikrát zle162 XCIV. Jít do sebe163 XCV. Ta škola života165 XCVI. Cos nového se rodí166 XCVII. Mezi dobrými167 XCVIII. Jarní situace168 IC. Dnes... i zítra?169 C. Jasné výhledy171
E: tb; 2004 [180]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Aventinum; Štorch-Marien, Otakar; Průmyslová tiskárna v Praze
(J. S. Machara verše z let 1914-1926 Tristium Praga I - C, vyšly po prvé na podzim roku 1926 v Aventinu, nakladatelství Dra Štorcha Mariena v Praze XI, 1307, jako 138. svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. 1-3 tisíc.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 180

Věnování: Novotný, Václav; Urbánek, Rudolf
(Profesorovi Karlovy university Dr. Václavu Novotnému a profesorovi Masarykovy university Dr. Rudolfu Urbánkovi za České dějiny připisuje vděčný čtenář