LXVII. VÝSEK ŽIVOTA

LXVII.
VÝSEK ŽIVOTA
– Čtyřicet roků je mi – před tou válkou já úředníkem byl jsem na knížecím a chystal jsem se k svatbě, vždyť to, pane, je nejen touhou, než i svatým právem každého z lidí, mít své tiché hnízdo, kde žena vládne, kde ty malé děti člověku svědčí, nadarmo že nežil – tak vypravoval, poctivě se díval mně v oči modrým zrakem bědný člověk, jenž prosit přišel za protekci, radu. Jej válka vytrhla a smýkala jím po různých bojištích a lazaretech a naposledy nechala jej státi, vrak lidský bezradný a beze zdraví, na prahu jizby, kde dva staří lidé, jej uvítali s trpkým slitováním. Rodiče jeho. Nyní jí chléb jejich a ten mu hořkne v ústech, chtěl by práci, chtěl cokoli by dělat – poraď, pomoz! Ach, poraď, pomoz!... Jeho kníže zmizel a panství jeho jsou už rozdělena, je pravda, úřad rozhod, že mu patří odstupné jakés, snad pár tisíc korun, leč co s tím počít? Jak živ nehlásil se ku žádné straně, schůzí politických se vystříhával, se vlivnými lidmi se neseznámil – žil jen snům svým tichým o hnízdě rodinném. Teď láska jeho, už dávno vdaná, několik má dětí – 120 a on je na krku svých roditelů, přítěží stáří jejich. Chtěl by práci, vzal všecko by – jen poraď, pomoz, pane! A já mu vykládal o tíži doby, o restrikcích, o konkurenci práce, o pokusech, když pomoci jsem hodlal a vždy byl zklamán – sklonil pouze hlavu zrak sesmutněl a hluboce si vzdychl, že na obtíž má zůstat tedy doma rodičům starým, sen o vlastním hnízdě se nesplní mu, a že připadá si jak člověk v plování se neznající, když proud jej vleče a on ví jen jedno: že utone... Eh, trudné rozhovory, když taký běžný obrat lidské mluvy se stává skutečným a živým faktem: zde člověk v proudu topí se a klesá a modré oči úzkostně tě prosí a ty sám ani toho stébla nemáš, bys – ne snad k záchraně – leč hodil mu je jen jako ukázku své dobré vůle!... 121