XXXIII. BILANCE

XXXIII.
BILANCE
Přátelé – marno! Tyhle verše dnešní působí trapně. I ta celá sláva našeho písemnictví jest jen papír. Bezcenný papír. Přišla velká chvíle, a všeliké ty poklady a skvosty na vodách zkalených jak sláma plovou. Je obětí a utrácením času číst české verše. Všude hra a faleš. Čas, kritik bezohledný, musil přijít a prubířským svým kamenem v nás třísknout a třískl silně. Ve svých skříních měli jsme diamanty, rubíny a safír a cizině jsme pevně tvrdívali, že skvosty jsou to ceny nedosáhlé – dnes jasno: sklo to. Však jsme – vyznejme si – se skepsí tajnou zírali k těm skříním a v poklady své sami nevěřili. – A stavěli jsme paláce a chrámy bez víry v božstva, jež v nich bydlit měla. Tak postavili jsme jim z kratochvíle vánoční betlem, domky z hracích karet, budovy z kostek, půjčených nám dětmi. – Jen otevřeně: kde jsme měli býti svědomím lidu, své já malicherné jsme vypestřili umně titěrnostmi a zvali jsme se básníky a pěvci. – My nežili, my hráli tento život. – Kde pláč měl téci, dávali jsme hladce na místě slzí sladkou limonádu. – Zpovědník zpíval hříšníkovi kuplet. – 50 Čas přišel na nás – bědné podívání! – A že se bankrotuje také jinde, nás neomlouvá, něčeho lze pozbýt, kde nadbytek jest. U nás – pochybuji. – Pro Věčnost, braši, nutno stavět jinak – ach vím, že lehko předpisovat recept a těžko provést... Přitesat si kvádry a ztmelit krví, žil svých vřelou krví, a palác zbudovat, v nějž naposledy ti prostá česká duše vejít nechce – ba, lehko radit... Ale – uvidíme. Je předem nutno, bezohledně pohřbít Minulost mrtvou, trety bezecenné, a přikrýt těžkým kamenem tu jámu, by citlivůstky nepřišly zas jednou a nepřipravily jim z mrtvých vstání. A potom rez a kaz vyčistit z duše a studánkou ji udělati víry. A potom k práci – bez nároků odměn, neb národ nesmí k nám mít povinností, jak k němu my mít musíme a máme. I hledat neforemné drahokamy a vybrousit je pro národní poklad, i stavět chrám i zpovídat i kárat i vykladačem býti činů dneška a z minulých dní cest se dohadovat, kam zítra asi vstoupit dá nám Osud. Toť žití – „jiné vše je písemnictvím“. 1917.
51