LXVI. VÝTEČNÍK

LXVI.
VÝTEČNÍK
Tak blahosklonně mile zří mi v oči: – No, mistře, kdypak budem čísti zase pěkného něco ze ctěného pera? – Oh, jak se mi krev nahrnula k hlavě a jak se zatmělo mi v zraku vztekem! Chlap, jehož hrdlo spotřebuje tolik za jednu noc v tom zakouřeném baru co celá víska za rok v našem kraji; chlap, kdyby mohl zlepšit lidské řády, ruk dvacet dal by si a všemi chtěl by brát, hrabat, krást; jenž považuje za elastickou gumu každý zákon a za ohebné pruty paragrafy; ten přítel baletu a duší cynik, sloup strany své a zdoba čajů, bálů, večeří skvělých – ten a moje verše! Je možno představit si břichopasa, jenž po obědě k doutníku a kávě čte verše mé a funí při tom blahem? Oh, pepřem, solí, musily by stát se a bít mu v oči, že by hodil knihou a proklel všechny versifexe světa! Leč – marná obava! Ty knihy moje nevejdou k němu nikdy do stavení, byť bylo to i do ztemnělé skříně, 118 kde hřbety by se chlubil očím hostů – ne, marné strachy! Chtěl jen projeviti uznání svoje jednou básníkovi, jenž měl kdys třídu hodnostní a řády, i řekl tedy blahosklonně mile: No, mistře, kdy pak budem čísti zase pěkného něco ze ctěného pera? 119