XCII. BÁSNÍKU J. PELÍŠKOVI ODPOVÍDÁM:

XCII.
BÁSNÍKU J. PELÍŠKOVI ODPOVÍDÁM:
Hrst veršů jste mi poslal do stavení, jsou pěkné, slušné, neurážející, ba, jistý význam přiznati mi spěší. Po vlastech našich tohle zvykem není a proto nutno výslovně to říci. A víte: zdvořilost i kočku těší. Vy Cyrana jste vzpomněl, bubeníka – a mníte, za těmito vzory tady že brát bych měl se. Myslím, drahý pane, že pěkně sluší vám ta romantika, leč já byl já vždy – a tak všecky rady a pobídky jsou, jak vždy byly, plané. A jinak v otázek těch celé spleti snad dalo by se břitce debatovat i vysvětlení moh bych dát vám k všemu, leč: víru máte – nač ji ubíjeti? A zdráv jste, tuším – nač vás otravovat? Vše brát, nic nedat – k čemu, pane, k čemu? Já řek už svoje. V četných variacích. Vy čtěte – potom počkáme si oba – jsouť osudové jako snové křehcí, vy se světly, já počkám s ledem v zracích, až přijde věštěná mnou soudu doba. Leč ne – té já už dočkati se nechci. 3. 12. 25.
161