XCII.
BÁSNÍKU J. PELÍŠKOVI ODPOVÍDÁM:
Hrst veršů jste mi poslal do stavení,
jsou pěkné, slušné, neurážející,
ba, jistý význam přiznati mi spěší.
Po vlastech našich tohle zvykem není
a proto nutno výslovně to říci.
A víte: zdvořilost i kočku těší.
Vy Cyrana jste vzpomněl, bubeníka –
a mníte, za těmito vzory tady
že brát bych měl se. Myslím, drahý pane,
že pěkně sluší vám ta romantika,
leč já byl já vždy – a tak všecky rady
a pobídky jsou, jak vždy byly, plané.
A jinak v otázek těch celé spleti
snad dalo by se břitce debatovat
i vysvětlení moh bych dát vám k všemu,
leč: víru máte – nač ji ubíjeti?
A zdráv jste, tuším – nač vás otravovat?
Vše brát, nic nedat – k čemu, pane, k čemu?
Já řek už svoje. V četných variacích.
Vy čtěte – potom počkáme si oba –
jsouť osudové jako snové křehcí,
vy se světly, já počkám s ledem v zracích,
až přijde věštěná mnou soudu doba.
Leč ne – té já už dočkati se nechci.
3. 12. 25.
161