LXXXIV. BALADA VYŠEHRADSKÁ

LXXXIV.
BALADA VYŠEHRADSKÁ (Pro prof. dr. Zd. Nejedlého.)
Z pod kamene hlas ztýraný se ozval mistra Smetany: Je půlnoc, Nerudo! Či spíš? Ty, zastaň se mne! Jene, slyš: Já muzikant byl, dobrý Čech, však bil ses za mě po vlastech, teď nějaký chlap nemoudrý můj životopis píše prý, ty víš, jak já byl za živa, teď mi ten člověk přišívá svou rudou hvězdu na jmeno – tvé pero bylo broušeno, ty, Nerudo, tys byl můj štít, ty musíš tohle překazit! Hlas z hrobu Nerudova odpovídá: Jsme mrtvi, Smetano, a to je bída, neb mrtvý musí se vždy tiše chovat a nesmí bručet, nesmí protestovat, tož mlč a lež, a doufej, že ti živí na tolik budou k tobě spravedliví a zohavit tvé jmeno nedovolí. A ostatně, když tebe to tak bolí, mně též – a rost jsem pod slovanskou lípou – ten chlap chce přišít hvězdu pěticípou! Tu ode zdi se ozve polekaný hlas Němcové: Oh, pro Kristovy rány! 151 Mně také šil ji! Ani v hrobě není pokoje pro to moje utrpení! A na to smích se ozval pronikavý jak hudba jeho, srdečný a zdravý, smích Dvořákův: Teď chvála pánu Bohu, já bezstarostně v hrobě ležet mohu, jsem rád, že chlap ten za onoho času nenechal na mně poctivého vlasu! – A nato stichl jeho smích i vzdechy těch tří nešťastných, bez klidu leží, naděje – vy, dobří lidé, chraňte je! 152