LXXXIII. NAŠE LITERATURA

LXXXIII.
NAŠE LITERATURA
V podkrovním kumbálku pan domácí ji trpí, – jsouť ještě dobří lidé na světě – má oči vybledlé jak čekanky neb chrpy, je starou pannou v truchlém odkvětě. Má bouřnou minulost, dnes neřekl bys sice, dnes po domě se ví a vyzná se, že na ni ničeho říct nemůž domovnice, či že by kompromitovala se. A prací rukou svých se přepočestně živí, všem denním modám vycházívá vstříc, vkus, vzorky dodává jí Francouz vymýšlivý, i z Němec leccos objednávajíc. I s Ruskem styky má, i Angličané noví dle potřeby jí rádi pomohou – tak očka na stráži, kde se co kmitne, loví a ráda pustí se za každou předlohou. Tu krajky k spodničkám, tu drobné kapesníčky, tu ponponky a kvítka umělá, domácí čepičky a něžné pantoflíčky – jak kdo co chtívá, všecko udělá. Leč ne jen firlefanc – i ze solidní látky zná robit věc pro prvotřídní krám, i punčochy zná plést pro naše statné matky i mřížky lýtkům našich lepých dam. 149 A práce její má svůj odbyt i své jmeno a její umělost i ctitele – je zjevně blažena, když co je pochváleno a ruměnec má hnedle na čele. A jinak neplete se do domácích věcí, ať líbí se jí co či nelíbí, vždyť domu majitel i nájemníci všeci se také na ni podívali by... 150