LXXXV. BÁSNICKÁ SLÁVA

LXXXV.
BÁSNICKÁ SLÁVA
Třikráte sláva velká všenárodní se u nás v Čechách ku básníkům skloní: let šedesát ti: přijdou bratři rodní a spolky tebe telegramy honí. Ten den má kouzlo: bída byla z mláda a život potom – práce, ústrk stálý – v ten den ti aspoň nikdo nevynadánevynadá, v ten den tě kde kdo blahosklonně chválí. Po druhé: když tě vloží v rakve stěny, tu přijdou noviny a národ v smutku, hlas zavane po vlastech rozteskněný, host řídký, Sláva, přijde zase vskutku. Ne na dlouho – jen oschla hlína rovu, už odchází – mřeť mnoho výtečníků – však navrátí se, jistě jednou znovu, s ní národ plný uznání a díků – v den třetí – jakýs jubilea případ, let padesát tlít budeš v rovu hlíně, či stoletý den zrozenin tvých připad, či desku na dům dají v domovině – Pak vyndají tě z hrobu jednou ještě, a na očích stát budeš lidu všeho, květiny, věnce, vzletných řečí deště položí Sláva k prachu zesnulého. 153 A to je konec. Hrob se propadává, běh časů nad ním neslyšeně pluje, co velká, hlučná všenárodní Sláva bůhví kde pohostinsky vystupuje. Jen nakladatel, jenž tvé vydal spisy s tou pošetilou vírou ve vděk lidský, ke jmenu tvému vždycky povzdech mísí a vzpomíná tě stále elegicky. 154