LXXXV.
BÁSNICKÁ SLÁVA
Třikráte sláva velká všenárodní
se u nás v Čechách ku básníkům skloní:
let šedesát ti: přijdou bratři rodní
a spolky tebe telegramy honí.
Ten den má kouzlo: bída byla z mláda
a život potom – práce, ústrk stálý –
v ten den ti aspoň nikdo nevynadánevynadá,
v ten den tě kde kdo blahosklonně chválí.
Po druhé: když tě vloží v rakve stěny,
tu přijdou noviny a národ v smutku,
hlas zavane po vlastech rozteskněný,
host řídký, Sláva, přijde zase vskutku.
Ne na dlouho – jen oschla hlína rovu,
už odchází – mřeť mnoho výtečníků –
však navrátí se, jistě jednou znovu,
s ní národ plný uznání a díků –
v den třetí – jakýs jubilea případ,
let padesát tlít budeš v rovu hlíně,
či stoletý den zrozenin tvých připad,
či desku na dům dají v domovině –
Pak vyndají tě z hrobu jednou ještě,
a na očích stát budeš lidu všeho,
květiny, věnce, vzletných řečí deště
položí Sláva k prachu zesnulého.
153
A to je konec. Hrob se propadává,
běh časů nad ním neslyšeně pluje,
co velká, hlučná všenárodní Sláva
bůhví kde pohostinsky vystupuje.
Jen nakladatel, jenž tvé vydal spisy
s tou pošetilou vírou ve vděk lidský,
ke jmenu tvému vždycky povzdech mísí
a vzpomíná tě stále elegicky.
154