LVIII. BALADA Z ČASŮ NEDÁVNO MINULÝCH

LVIII.
BALADA Z ČASŮ NEDÁVNO MINULÝCH
Jedem, jedem na saních, v šíř a dál je mráz a sníh. Šeré ráno. Metelice bije v oči, šlehá v líce. Nebe kalno, beze hvězd, obzor zatažený jest. Patron saní požádal, bych se na cestu s ním dal, cesta prý je důležita, spoustu nebezpečí skýtá, ale mám prý přec jen jet, jako za minulých let. Jedem. Držím oprať svou. Projeli jsme těžkou tmou. Jedem k slunci. Tušíme je, ač je metelice kreje toužícímu pohledu – odvahu jen! Ku předu! V hukot větru z povzdálí hlasové se ozvaly je to vzteklý ryk a vytí tmavé stíny k nám se řítí: s pravá leva zde i tam – všichni k saním, všichni k nám. Vlci – to je na snadě, jako vždycky v baladě. 103 Už se smečka s námi žene, vidím oči zkrvavené, vyjí, kňučí, štěkají, žluté chrupy cvakají. To je pěkné! Proklatě! Ale držím opratě, vím, že patron saní bičem umí vládnout nad jich chtíčem, a že slovo pohnuté stačí vůdcům smečky té. Patron saní – divný brach! Nevím – má snad jaksi strach? Ústa se mu chvějí, mlčí, kuráž roste tlupě vlčí, už nám cení zuby vstříc, už nám svítí zlobou v líc! U všech čertů! Proklatě! Hodím mu ty opratě: Prokáži ti slední službu – bestiím pak splním tužbu! Skok ze saní v bílou zem: Tak, bestie, tady jsem! Strašný štěkot rázem zmlk. Bozi – ani jeden vlk! Čokli, špici, voříškové, sultáni a hektorové začli se mi lichotit: Mistře, račte s námi výt! – – Vidím, čtenář rozkládá: Tohle není balada! 104 Není. Končím už to pění, ne, baladou tohle není, to je více, duše má: pravda smutně pitomá. 105