LVIII.
BALADA Z ČASŮ NEDÁVNO MINULÝCH
Jedem, jedem na saních,
v šíř a dál je mráz a sníh.
Šeré ráno. Metelice
bije v oči, šlehá v líce.
Nebe kalno, beze hvězd,
obzor zatažený jest.
Patron saní požádal,
bych se na cestu s ním dal,
cesta prý je důležita,
spoustu nebezpečí skýtá,
ale mám prý přec jen jet,
jako za minulých let.
Jedem. Držím oprať svou.
Projeli jsme těžkou tmou.
Jedem k slunci. Tušíme je,
ač je metelice kreje
toužícímu pohledu –
odvahu jen! Ku předu!
V hukot větru z povzdálí
hlasové se ozvaly
je to vzteklý ryk a vytí
tmavé stíny k nám se řítí:
s pravá leva zde i tam –
všichni k saním, všichni k nám.
Vlci – to je na snadě,
jako vždycky v baladě.
103
Už se smečka s námi žene,
vidím oči zkrvavené,
vyjí, kňučí, štěkají,
žluté chrupy cvakají.
To je pěkné! Proklatě!
Ale držím opratě,
vím, že patron saní bičem
umí vládnout nad jich chtíčem,
a že slovo pohnuté
stačí vůdcům smečky té.
Patron saní – divný brach!
Nevím – má snad jaksi strach?
Ústa se mu chvějí, mlčí,
kuráž roste tlupě vlčí,
už nám cení zuby vstříc,
už nám svítí zlobou v líc!
U všech čertů! Proklatě!
Hodím mu ty opratě:
Prokáži ti slední službu –
bestiím pak splním tužbu!
Skok ze saní v bílou zem:
Tak, bestie, tady jsem!
Strašný štěkot rázem zmlk.
Bozi – ani jeden vlk!
Čokli, špici, voříškové,
sultáni a hektorové
začli se mi lichotit:
Mistře, račte s námi výt!
– – Vidím, čtenář rozkládá:
Tohle není balada!
104
Není. Končím už to pění,
ne, baladou tohle není,
to je více, duše má:
pravda smutně pitomá.
105