VIII. PŘI ZÁPADU

VIII.
PŘI ZÁPADU
U okna stojím. Bílá krajina. Západní nebe rudnout počíná a jeho lehký oranžový nach se lije po sněhu a po cestách. Ten svátek dnešní, pěkný klidný den, zástupy lidí vyved z města ven – teď navrací se šerem k larům svým a – že zas tuhne – krokem spěchavým. Jdou v skupinách. A z gest a pohledů hovorů obsah hádat dovedu – jeť válka první věcí časovou a myšlenek všech jejich osnovou. Svůj zorný úhel na vše ženy mají a tak ji také pod ním probírají: pan Maier padl, vdova s dětmi zde, však mají pensi, zle jim nebude, pan Müller se sic už zas domů vrátil, leč proti Rusům někde nohu ztratil – a že jsou hospodyňky, zahnou k psotě, jež nejvíc tíží je – tož ku drahotě, zač máslo, vejce a kde mouku bílou lze dostat ještě – – – Muži s vervou, silou – v kožichu každý dobře pozavinut – svět by chtěl převzít na několik minut a všecko na něm zřídit, spořádat a pak jej pánubohu zpátky dát: Má každý jistý strategický plán, jenž kdyby tak a tak byl vykonán, 21 dojista pokořil by nepřítele a zdlouhavý ten zápas skončil skvěle, jímž na pevnině tak i na moři svět evropejský spolu hovoří. A posluchači – v dálce ztracen zrak – kývají hlavou: Ano, tak je, tak – pak objasňují každý finty svoje, jež jistě by též byly koncem boje – – – Tma houstne. Černá i ten čerstvý sníh. Vzpomíná člověk přátel vzdálených, teď rozstříknutých do všech světa stran. A mnohý z nich už leží zakopán v daleké hlíně. A ta děla řvou dál hladově nad bílou krajinou, a běsnící Smrt ku předu se řítí – jsou chvíle, kdy je výčitkou tvé žití! 2. února 1915. 22