XXXVII. K SEDMDESÁTINÁM EL. KRÁSNOHORSKÉ

XXXVII.
K SEDMDESÁTINÁM EL. KRÁSNOHORSKÉ
Ne, jen co pravda: Čas si vylamuje ten příslovečný zub svůj zbytečně na generaci, která„naší“ sluje – my vzdorujem mu všichni statečně! Hle, Vrchlický, Čech, s padesáti lety, i Arbes, byli patriarchy, kmety – co my, jak ve hře hoši rozpustilí, jsme plot těch roků lehce přeskočili a spějem všichni v síle mladých let jak jarní příboj horských proudů k cíli – ne, nás Čas věru nepromění v kmety, my padnout můžem, ne však zplesnivět. Krok svižný má náš Stašek, mladík slavný a šohaj Herben tančící svůj chod, hle, z Thomayera je zas Jamot dávný a Jirásek – vždy pevný, horský rod. Jak vína jsou nám každým rokem dražší, počkali – my jich došli, jsou teď naši, Dyk, Bezruč, Kvapil – hoši, takto mladí jsme nebývali ani v dobách mládí – já po třicítce vzpomínky už psal – i život mrzíval nás – teď jsme rádi, že žíti mužem: v dějinách to raší, a přijde jarní ráno – bratří, dál! Chceš také dát mi, sestro, ruku svoji? Oh, neodmítej mi jí, já ji ctím. 56 To, co má přijít, teď nás všecky pojí, co bylo, spí snem věčným, kamenným. Minulost mrtva – my jsme děti dneška, a tomu běda, kdo se krokem zmešká, když život volá purpurovým jasem. Hle, malý čas se velikým stal časem, kdo přijdou po nás, za sto, dvě stě let na dobu naši hledět budou s žasem – jim bájí bude tma tří set let těžká, leč zoře té nám budou závidět! A bude jednou jistě naší pýchou, že dovedli jsme včerejška se vzdát, řád nevlídného času silou tichou přelomit znali, zvrátit napořád – mně dnes už pohádkou je ku příkladu, že moh jsem kdysi bojů svádět řadu o věci literární, verše, prosu, že stavěl svou jsem, kácel cizí posu, že – skoro tomu čtvrt už století – s tvým, sestro, moh jsem velkém ve hlomozu kord křížit – dnes si ruku k skráním kladu, nic z toho není v mojí paměti! Na hlavách našich dnes už záře leží, ne slávy naší, ale našich dob, pojď, zaletněme upomínkou svěží na Nerudův a Hálkův tichý hrob – viď, všech nám líto, o něž jsme se bili, že nejsou s námi, že se nedožili, jak staletí se stávají snem celá, jak omládá zas duše omrzelá, jak široký dech rozevírá hruď, 57 jak sladko žít, když zora zrůžovělá, tmu zahání, by vzejít moh den bílý – den Nerudův i Hálkův... Zdráva buď! 1917.
58