XLIV. BLANÍK

XLIV.
BLANÍK
Ta blanická hora hledí do kraje, v ní sbor starých reků sedí čekaje. Nakloněny nad stůl hlavy v přilbici, v štítech mají za znak lva či orlici. Dědic české země, Václav, v čele jich, mladá silná postať, plecí mohutných. Safíry dva z očí planou v zášeří, z pod přilby se vine zlato kadeří. Věky už tak sedí, čekat zdá se snad, bdělým uchem v dálku zdá se naslouchat. Po zemi jdou časy jako mraků stín – jasná záře slunce – tresty vlastních vin. 68 Píseň oráčova – mečů, štítů třesk – zpěv a výskot ženců – bídy pláč a stesk. Vévoda se nehne, reci dále sní, časem jen meč o štít slabě zazvoní. Jednou hřmělo v dálce, potom šuměl pláč: – Vévodo náš mocný, smilovat se rač! – Hora rozstoupla se, zděšen, rozedrán Otakar král vstoupil, plný krve, ran: – Pospěš, jasné kníže, vyveď reky v ráz, umírá tvůj národ, vyjdi, už je čas! Kníže Václav zvedl oči azurné: Usedni k nám, králi! Umřít? – Ještě ne! – A zas ticho v hoře, reci sní své sny. Po zemi jdou věky krátké jako dny. 69 Rozstoupla se hora, vešel Václav král: – Zmatek, jasné kníže, čas už, abys vstal! – Kníže Václav zvedl zraky azurné: – Pomohou si sami. Čas náš – ještě ne! – Venku duní vozy, cep hřmí s palcátem, ... boží bojovníci... dolehá to sem. Ten a onen z reků zdvihá hlavu svou, na knížete zírá s tichou otázkou. – Při práci jsou naši, práce přehojně – náš čas však tu není, sněte pokojně! – Rozstoupla se hora, slepce zřít tu stát: – Kníže, na Moravu, práci dodělat! – – Posaď se k nám, otče, posaď, odpočiň! Pracoval jsi dosti, ať se tuží syn! – 70 Dále duní vozy, cep hřmí s palcátem ... boží bojovníci... zpěvem chví se zem. Rozstoupla se hora, kněz tu plný ran: – Pospěš, jasné kníže, kvapím od Lipan! – Kníže Václav zvedá oči azurné: Přisedni k nám, kněže! Čas náš – ještě ne! – A zas ticho v hoře, reci sní své sny, po zemi jdou věky, krátké jako dny, s písní oráčovou, za ní mečů třesk, a zas výskot ženců a zas bídy stesk. Poděbrad sem vstoupil, oči vznícené – kníže však mu kyne: – Sedni, ještě ne! – Poprašek se sněžný bělá po kraji, a od Bílé Hory děla hřímají. 71 Reci povstávají, k vůdci svému zří: – Jasné kníže, pojďme! – hlasně hovoří! Steskem zatměly se oči azurné: – Hospodine, bože! Druzi, ještě ne! – Rozstoupla se hora, vešly postavy, národa květ vešel, všichni bez hlavy. Beze slova stojí, zdá se, čekají... Řinčí meče, štíty, reci vstávají. Slzy zarosily oči azurné: – Čekejte dál, druzi... Čas náš – ještě ne! A vy, němé stíny, usedněte tu, však vás Osud znovu zvolá k životu! – Po nebi jdou mraky, krví páchne vzduch, a na smutné zemi vládne čilý ruch. 72 Hrob se kope velký širém po kraji, cizí hrdla při tom píseň zpívají... Dny a roky letí v propast Věčnosti, nesou hoře bídy, vzdechy hořkosti. Věky plynou světem jako těžký sen, dlouhé jako moře, krátké jako den. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Hoj, my třikrát šťastní, dožili se let: českým jménem duní v šíř, dál, celý svět. A teď v hloubi hory kníže Václav vstal: – Vzhůru, druzi drazí, nelze čekat dál! Vyjděm v českou zemi – ne k pomoci snad, nechte štít zde, meče – jen se podívat! 73 Pomohli si sami, chceme při tom být, jak jsme žili s nimi, chceme dále žít! Opustíme horu, náš už přišel den, naše krev v nich volá, nuže, vyjděm ven! – – – Dědici náš jasný, kníže laskavé, i ty, Otakare, i ty, Václave, Otče Zižko drahý, kněže lipanský, Poděbrade, stíny, jež vztek tyranský pozbavil hlav bědných, nasaďte je zas! A vy, bezejmenní, které hrozný čas v šachty věků házel – všichni, všichni sem! Buďte navždy s námi, žijem, nezhynem! 1917.
74