XLV. ŽALM DOBRÉ VŮLE

XLV.
ŽALM DOBRÉ VŮLE
Jen víru mějme! Víru svatou tklivou, z níž síla roste. V sebe věřme, sobě, v Nemesi věčnou, věčně spravedlivou i v Osud vlídný. V našich dějin kobě klíč leží starý – věřme vírou živou, že vstup se otvírá jím příští době, v svět pohádkový projde se tou branou, a věřme v zázrak – zázraky se stanou! A naděj mějme! Těšitelko vřelá, ach, kolikrát už hnali jsme tě z domu, jak babku žvavou, která vždycky chtěla nás těšit přeludy jen... dávno tomu... buď u nás, mluv, ať duše rozechvělá se těší... zajdi k tomu, ku onomu, kdož hlavy věsí dosud – přijměte ji a sluchu přejte povídačce její! A lásku mějme! Vždyť jsme nenávistí už přesyceni. Lásku k sobě, k všemu, což našeho je. Lásku, která čistí jak oheň všecko. Jeden ke druhému co bratr k bratru. Každý ať si zjistí, že hoře víc, než sil, už dáno jemu. Já ranil koho? Už to pravdou není. Že jizvu máš? Dej sem ji k pohlazení! 1918.
75