XLV.
ŽALM DOBRÉ VŮLE
Jen víru mějme! Víru svatou tklivou,
z níž síla roste. V sebe věřme, sobě,
v Nemesi věčnou, věčně spravedlivou
i v Osud vlídný. V našich dějin kobě
klíč leží starý – věřme vírou živou,
že vstup se otvírá jím příští době,
v svět pohádkový projde se tou branou,
a věřme v zázrak – zázraky se stanou!
A naděj mějme! Těšitelko vřelá,
ach, kolikrát už hnali jsme tě z domu,
jak babku žvavou, která vždycky chtěla
nás těšit přeludy jen... dávno tomu...
buď u nás, mluv, ať duše rozechvělá
se těší... zajdi k tomu, ku onomu,
kdož hlavy věsí dosud – přijměte ji
a sluchu přejte povídačce její!
A lásku mějme! Vždyť jsme nenávistí
už přesyceni. Lásku k sobě, k všemu,
což našeho je. Lásku, která čistí
jak oheň všecko. Jeden ke druhému
co bratr k bratru. Každý ať si zjistí,
že hoře víc, než sil, už dáno jemu.
Já ranil koho? Už to pravdou není.
Že jizvu máš? Dej sem ji k pohlazení!
1918.
75