LI. VĚC JEDNA...

Josef Svatopluk Machar

LI.
VĚC JEDNA...
Věc jedna mě až zamrazila v duši: já úřadu se vzdal, kde člověk mlčí a tiše spraví, co mu spravit možno – tu žurnály všech stran mě uvítaly, prý důtky teď zas vezmu, práskat budu – a přípis lichotivý do stavení mi každý poslal (týden tomu není, co pomejemi vtipů svých mě vláčel!), bych tiskl u nich, slova že mám volnost, i o bakšiši prý se dohodneme. Což – chápu. Myslí: do druhých bít bude a ne nám, novým chlebodárcům, v okna, pro partaj může volavkou být cennou – jak logika už je těch českých mozků. (A roků pár je vidět v činné práci, to značí – nic už se jim nediviti.) Leč tohle sklíčilo mě: lidé čestní, bez ambic kariéry v republice, bez touhy po subvencích z tajných fondů, dnů našich prostí pozorovatelé, a se všech stran té domoviny naší, ti přišli, psali: Těžko se nám dýše, vzduch otráven a otráven i pramen našeho bytí, prorada se stala na duši dějin, za tu zradu vždycky dějiny mstí se, je nám teskno, úzko z dnů našich, o budoucnost svou se chvějem a vy psát nyní nebudete moci, 89 neb, kam zrak padne, stojí paragrafy a umlčí vás, jak by umlčely i Husa, Havlíčka a Chelčického, v dny naše kdyby přišli – – Ano, tohle mě zmrazilo a mrazí v hloubi duše – Jak je v těch našich Čechách zase smutno! 90

Básně v knize Tristium Praga (in Macharovy spisy, svazek 25):