LI.
VĚC JEDNA...
Věc jedna mě až zamrazila v duši:
já úřadu se vzdal, kde člověk mlčí
a tiše spraví, co mu spravit možno –
tu žurnály všech stran mě uvítaly,
prý důtky teď zas vezmu, práskat budu –
a přípis lichotivý do stavení
mi každý poslal (týden tomu není,
co pomejemi vtipů svých mě vláčel!),
bych tiskl u nich, slova že mám volnost,
i o bakšiši prý se dohodneme.
Což – chápu. Myslí: do druhých bít bude
a ne nám, novým chlebodárcům, v okna,
pro partaj může volavkou být cennou –
jak logika už je těch českých mozků.
(A roků pár je vidět v činné práci,
to značí – nic už se jim nediviti.)
Leč tohle sklíčilo mě: lidé čestní,
bez ambic kariéry v republice,
bez touhy po subvencích z tajných fondů,
dnů našich prostí pozorovatelé,
a se všech stran té domoviny naší,
ti přišli, psali: Těžko se nám dýše,
vzduch otráven a otráven i pramen
našeho bytí, prorada se stala
na duši dějin, za tu zradu vždycky
dějiny mstí se, je nám teskno, úzko
z dnů našich, o budoucnost svou se chvějem
a vy psát nyní nebudete moci,
89
neb, kam zrak padne, stojí paragrafy
a umlčí vás, jak by umlčely
i Husa, Havlíčka a Chelčického,
v dny naše kdyby přišli – –
Ano, tohle
mě zmrazilo a mrazí v hloubi duše –
Jak je v těch našich Čechách zase smutno!
90