IC. DNES... I ZÍTRA?

Josef Svatopluk Machar

IC.
DNES... I ZÍTRA?
Věc nejhorší, jež vůbec přijít může, je domovem už u nás: omrzelost to se vším, ve všem. Všecko je tak šedé, tak unuděné. Po veliké lásce stav takový se dostavuje vždycky, když k cíli doplulo se, který slove manželským spolužitím. Není přání po něčem lepším, není ani stesku nad chvílí přítomnou a nevzpomíná se bojů minulých a jejich hesel. Obdivu není, není nenávisti, ba ani toho laciného ohně, jímž vzplane sláma a jenž v lidské duši se zove nadšením. Jen omrzele se hledí k bezpráví a hledí k právu a není žádosti po změně toho. Svěsila duše křídla, matné oči už nehledí v dál v zahalené zítřky a nepátrají, co z nich vyjít může. Tu a tam seskupí se hrstka bláznů kol bubnu, v nějž se tříská ze vší síly, jak za hranicí si to okoukali, a blaží je, jak sami sobě zdají se býti činitelem důležitým. Jde lhostejně se mimo, jak se chodí bez povšimnutí po šedivém rynku, když Spásy Armáda tam prozpěvuje. – Nic nevzruší nás, uvykli jsme všemu a vidíme-li s duší kapat špínu, 169 už ani po zákonech nevoláme – je špína věcí všední, zevšedněla i duše čistota, na Aristidy se díváme jak na kejklíře smělé kdy po provaze chodí, čekáme jen až slítnou též do obecného bláta. Už by se za nic neriskoval život – ne, že by ceněn byl – leč, že tu není zač nasadit jej. Je-li národ stromem, jenž pevně v půdě stoje vzhůru vznáší své četné větve – pak ta generace je zažloutlými listy, jež se v slunci bez vlastní radosti a bez užitku pro život kmene, třepotavě chvějou a čekají až přijde bouř a větry a setřesou je do uvadlé trávy. 170

Básně v knize Tristium Praga (in Macharovy spisy, svazek 25):