Věc nejhorší, jež vůbec přijít může,
je domovem už u nás: omrzelost
to se vším, ve všem. Všecko je tak šedé,
tak unuděné. Po veliké lásce
stav takový se dostavuje vždycky,
když k cíli doplulo se, který slove
manželským spolužitím. Není přání
po něčem lepším, není ani stesku
nad chvílí přítomnou a nevzpomíná
se bojů minulých a jejich hesel.
Obdivu není, není nenávisti,
ba ani toho laciného ohně,
jímž vzplane sláma a jenž v lidské duši
se zove nadšením. Jen omrzele
se hledí k bezpráví a hledí k právu
a není žádosti po změně toho.
Svěsila duše křídla, matné oči
už nehledí v dál v zahalené zítřky
a nepátrají, co z nich vyjít může.
Tu a tam seskupí se hrstka bláznů
kol bubnu, v nějž se tříská ze vší síly,
jak za hranicí si to okoukali,
a blaží je, jak sami sobě zdají
se býti činitelem důležitým.
Jde lhostejně se mimo, jak se chodí
bez povšimnutí po šedivém rynku,
když Spásy Armáda tam prozpěvuje. –
Nic nevzruší nás, uvykli jsme všemu
a vidíme-li s duší kapat špínu,
už ani po zákonech nevoláme –
je špína věcí všední, zevšedněla
i duše čistota, na Aristidy
se díváme jak na kejklíře smělé
kdy po provaze chodí, čekáme jen
až slítnou též do obecného bláta.
Už by se za nic neriskoval život
– ne, že by ceněn byl – leč, že tu není
zač nasadit jej. Je-li národ stromem,
jenž pevně v půdě stoje vzhůru vznáší
své četné větve – pak ta generace
je zažloutlými listy, jež se v slunci
bez vlastní radosti a bez užitku
pro život kmene, třepotavě chvějou
a čekají až přijde bouř a větry
a setřesou je do uvadlé trávy.