XCIV. JÍT DO SEBE...

Josef Svatopluk Machar

XCIV.
JÍT DO SEBE...
Je pravda, málo přátel máme v světě a v domýšlivé říkáme si pýše: Což – neznají nás, jsme jak ono víno, jemužto teprv časem přijdou na chuť. – Eh, hrdopyšci troufalí a prázdní! Svět příliš dobře poznal nás a prohlíd a odvrací se. Ničeho v nás, na nás, co zájem, úctu, zvědavost by vnuklo. Jsme nadutým jen venkovanem pro něj, jenž s vůní dvora svého vejde v salon, má beranici na leb pevně vbitou, a rozhlíží se s povržlivou pýchou, neb hrstě korun v kapsách jeho zvoní. Kultura naše trčí suše v mozcích jak v posluchárně školní sbírky brouků, vycpaní ptáci, pracné diagramy. A plody umění nám nešly v duši a nestaly se našeho já částí, a chvilku požitku-li přec nám daly, pak byla ta, jak doutník po obědě a černá káva s lehkou anekdotou. A jak by mohla zvířena být duše a rozum zaujat? Vždyť sytíme je jen poloviční pravdou, jež je horší, než celá lež, vždyť hrajem komedii i s duchem dějin svých a smyslem žití, s vážností doby, národními zájmy, a fixlujem jak karbaníci v krčmě tím vším, jen aby kapsy zaplesaly a někdo ošizen byl. Postaví-li 163 nám někdo zrcadlo – dvě rány máme vždy připraveny: První do zrcadla a druhou smělci, jenž je před líc staví. A bije-li kdo na poplašné zvony my ovšem promptně zvoníka bít začnem. Tak plyne život náš jak řeka v městě, jež nečistot a špíny plna valí své proudy kamsi. Kam? A co nám po tom? Nám dobře je a jsme tak spokojeni i sebou, přítomností, jejím rmutem, v němž sladkým zvykem žijem od dne ke dni, jak nebylo by žití čistějšího... a zodpovědnosti... a žalob... soudu... 164

Básně v knize Tristium Praga (in Macharovy spisy, svazek 25):