Je pravda, málo přátel máme v světě
a v domýšlivé říkáme si pýše:
Což – neznají nás, jsme jak ono víno,
jemužto teprv časem přijdou na chuť. –
Eh, hrdopyšci troufalí a prázdní!
Svět příliš dobře poznal nás a prohlíd
a odvrací se. Ničeho v nás, na nás,
co zájem, úctu, zvědavost by vnuklo.
Jsme nadutým jen venkovanem pro něj,
jenž s vůní dvora svého vejde v salon,
má beranici na leb pevně vbitou,
a rozhlíží se s povržlivou pýchou,
neb hrstě korun v kapsách jeho zvoní.
Kultura naše trčí suše v mozcích
jak v posluchárně školní sbírky brouků,
vycpaní ptáci, pracné diagramy.
A plody umění nám nešly v duši
a nestaly se našeho já částí,
a chvilku požitku-li přec nám daly,
pak byla ta, jak doutník po obědě
a černá káva s lehkou anekdotou.
A jak by mohla zvířena být duše
a rozum zaujat? Vždyť sytíme je
jen poloviční pravdou, jež je horší,
než celá lež, vždyť hrajem komedii
i s duchem dějin svých a smyslem žití,
s vážností doby, národními zájmy,
a fixlujem jak karbaníci v krčmě
tím vším, jen aby kapsy zaplesaly
a někdo ošizen byl. Postaví-li
nám někdo zrcadlo – dvě rány máme
vždy připraveny: První do zrcadla
a druhou smělci, jenž je před líc staví.
A bije-li kdo na poplašné zvony
my ovšem promptně zvoníka bít začnem.
Tak plyne život náš jak řeka v městě,
jež nečistot a špíny plna valí
své proudy kamsi. Kam? A co nám po tom?
Nám dobře je a jsme tak spokojeni
i sebou, přítomností, jejím rmutem,
v němž sladkým zvykem žijem od dne ke dni,
jak nebylo by žití čistějšího...
a zodpovědnosti... a žalob... soudu...