XLVIII. FRANZ JOSEPH

XLVIII.
FRANZ JOSEPH
Dvojího žel mi... Co se potkávají ty rozzářené zraky na ulicích a každým pohledem si připíjejí na zlatou volnost – Co trudné včerejšky už snem se staly a plaché sny jich učiněny tělem – prapory vlají, hrdé písně šumí – mně dvojího žel: že dožít se těch dní je nedopřáno všem srdcím jako zvony hlaholivším nezvratnou vírou, že se blíží svátek národa všeho. Zda proniká k vám aspoň, drahé hlavy, tou hlínou země naše vzpomínání? Zda aspoň kosti vaše chví se echem radosti naší? – – A potom žel mi, lysohlavý starče, že Atropos si tolik přispíšila a přestřihla niť tuhou žití tvého tak příliš záhy. Dvé listopadů ještě počkat mohla, když tolik čekala už... Či sám Osud znamení dávaje jí roztržitě se zmýlil v sobě? 80 Proč jinak znamenal tě kletbou svojí? Proč tolikerou ranou pral tvé žití? Což neměl padnout trest na hlavu tvoji za viny předků? Neb před Věčnosti soudem stojí nyní sedmero věků, stojí národové dvou dílů světa hlučně žalující že rodina tvá neštěstím jejich byla. Jako balvan na drobné trávě leželi jste na nich, jak pohádková žába ničili jste jim pramen svěží a jak saň nenasytná požírali jste pokolení, proudy krve jejich od vašich dásní tekly bystřinami okrskem země – – leč počkej, pero, drak je zmužilejší, vždyť sám se bije, dokud jedna hlava na šíji sedí – vy, zbabělý rode, jste klidně dleli v svých palácích a zámcích čekajíce, až rabi vaši přinesou vám v helmách krev čepovanou, hlavy usečené ke stupňům trůnu. A v tobě, starče, já, já básník lidu, jímž povrhal jsi v bohorovné pýše, já viděl rodu tvého naplnění a západ jistý. 81 Daň odevzdal jsi stínům Montezumy svým bratrem plavovlasým. Italii jsi platil krví šílené své ženy. Pak hluchým formám morálky, rodem tvojím vypuzené, jsi platil rozbitou lbí syna svého. A ranou v hrudi synovce jsi platil útrapy Jihu – Nám, nám jen ještě! Nám a s námi světu. I čekal jsem, jak přijde chvíle jedna, – kdy praskot hromový ti náhle zděsí zbabělou duši – jak studené tvé oči hledat budou rozprchlé raby, jak své ruce sepneš, jež zrudly krví milionů, k bohu, jenž opustil tě, a prchat budeš ulicemi Vídně a bída rvát ti bude plášť tvůj s těla a mrzáci ti berlou budou hrozit a slepci klnout. Po ulicích těch budou ležet orli a třísky trůnu v rozšlapaném blátě, a ty, jenž bez citu šels celým žitím, jsa modlou světa, zavyješ děsem ve svém opuštění. Snad myšlenka ti o Hradčanech blýskne zoufalým nitrem... ticho je v těch jizbách nad dumnou Prahou... 82 Leč nový řev té Vídně, tvojí Vídně, ty nohy podtne, padneš v bláto dlažby a Hrůza přiskočí a vypije ti v ráz bídnou duši – ne, nestalo se. Nás ošálil Osud. Atropos tiše přestřihla tvé žití a do krvavých rukou vložili ti jen černý křížek. Byl Osud roztržit snad a kýv Parce? A proniká teď ke tvé hlavě tlící řev milionů jdoucích zřejmou stopou Nemesis věčné? Trůn rozbit je. A rod tvůj rozset bude jak hluché plevy do všech konců světa a nikde trvale se nezachytí a nevzejde už. Vlá prapor s Hradčan. S věží duní zvony zrak se zrakem si jasně připíjejí – mně, jenž jsem tuto chvíli dávno věstil, mně dvojího žel... Listopad 1918.
83