Dvojího žel mi... Co se potkávají
ty rozzářené zraky na ulicích
a každým pohledem si připíjejí
na zlatou volnost –
Co trudné včerejšky už snem se staly
a plaché sny jich učiněny tělem
– prapory vlají, hrdé písně šumí –
mně dvojího žel:
že dožít se těch dní je nedopřáno
všem srdcím jako zvony hlaholivším
nezvratnou vírou, že se blíží svátek
národa všeho.
Zda proniká k vám aspoň, drahé hlavy,
tou hlínou země naše vzpomínání?
Zda aspoň kosti vaše chví se echem
radosti naší? – –
A potom žel mi, lysohlavý starče,
že Atropos si tolik přispíšila
a přestřihla niť tuhou žití tvého
tak příliš záhy.
Dvé listopadů ještě počkat mohla,
když tolik čekala už... Či sám Osud
znamení dávaje jí roztržitě
se zmýlil v sobě?
Proč jinak znamenal tě kletbou svojí?
Proč tolikerou ranou pral tvé žití?
Což neměl padnout trest na hlavu tvoji
za viny předků?
Neb před Věčnosti soudem stojí nyní
sedmero věků, stojí národové
dvou dílů světa hlučně žalující
že rodina tvá
neštěstím jejich byla. Jako balvan
na drobné trávě leželi jste na nich,
jak pohádková žába ničili jste
jim pramen svěží
a jak saň nenasytná požírali
jste pokolení, proudy krve jejich
od vašich dásní tekly bystřinami
okrskem země –
– leč počkej, pero, drak je zmužilejší,
vždyť sám se bije, dokud jedna hlava
na šíji sedí – vy, zbabělý rode,
jste klidně dleli
v svých palácích a zámcích čekajíce,
až rabi vaši přinesou vám v helmách
krev čepovanou, hlavy usečené
ke stupňům trůnu.
A v tobě, starče, já, já básník lidu,
jímž povrhal jsi v bohorovné pýše,
já viděl rodu tvého naplnění
a západ jistý.
Daň odevzdal jsi stínům Montezumy
svým bratrem plavovlasým. Italii
jsi platil krví šílené své ženy.
Pak hluchým formám
morálky, rodem tvojím vypuzené,
jsi platil rozbitou lbí syna svého.
A ranou v hrudi synovce jsi platil
útrapy Jihu –
Nám, nám jen ještě! Nám a s námi světu.
I čekal jsem, jak přijde chvíle jedna,
– kdy praskot hromový ti náhle zděsí
zbabělou duši –
jak studené tvé oči hledat budou
rozprchlé raby, jak své ruce sepneš,
jež zrudly krví milionů, k bohu,
jenž opustil tě,
a prchat budeš ulicemi Vídně
a bída rvát ti bude plášť tvůj s těla
a mrzáci ti berlou budou hrozit
a slepci klnout.
Po ulicích těch budou ležet orli
a třísky trůnu v rozšlapaném blátě,
a ty, jenž bez citu šels celým žitím,
jsa modlou světa,
zavyješ děsem ve svém opuštění.
Snad myšlenka ti o Hradčanech blýskne
zoufalým nitrem... ticho je v těch jizbách
nad dumnou Prahou...
Leč nový řev té Vídně, tvojí Vídně,
ty nohy podtne, padneš v bláto dlažby
a Hrůza přiskočí a vypije ti
v ráz bídnou duši –
ne, nestalo se. Nás ošálil Osud.
Atropos tiše přestřihla tvé žití
a do krvavých rukou vložili ti
jen černý křížek.
Byl Osud roztržit snad a kýv Parce?
A proniká teď ke tvé hlavě tlící
řev milionů jdoucích zřejmou stopou
Nemesis věčné?
Trůn rozbit je. A rod tvůj rozset bude
jak hluché plevy do všech konců světa
a nikde trvale se nezachytí
a nevzejde už.
Vlá prapor s Hradčan. S věží duní zvony
zrak se zrakem si jasně připíjejí –
mně, jenž jsem tuto chvíli dávno věstil,
mně dvojího žel...