U okna stojím. Bílá krajina.
Západní nebe rudnout počíná
a jeho lehký oranžový nach
se lije po sněhu a po cestách.
Ten svátek dnešní, pěkný klidný den,
zástupy lidí vyved z města ven –
teď navrací se šerem k larům svým
a – že zas tuhne – krokem spěchavým.
Jdou v skupinách. A z gest a pohledů
hovorů obsah hádat dovedu –
jeť válka první věcí časovou
a myšlenek všech jejich osnovou.
Svůj zorný úhel na vše ženy mají
a tak ji také pod ním probírají:
pan Maier padl, vdova s dětmi zde,
však mají pensi, zle jim nebude,
pan Müller se sic už zas domů vrátil,
leč proti Rusům někde nohu ztratil –
a že jsou hospodyňky, zahnou k psotě,
jež nejvíc tíží je – tož ku drahotě,
zač máslo, vejce a kde mouku bílou
lze dostat ještě – – – Muži s vervou, silou
– v kožichu každý dobře pozavinut –
svět by chtěl převzít na několik minut
a všecko na něm zřídit, spořádat
a pak jej pánubohu zpátky dát:
Má každý jistý strategický plán,
jenž kdyby tak a tak byl vykonán,
dojista pokořil by nepřítele
a zdlouhavý ten zápas skončil skvěle,
jímž na pevnině tak i na moři
svět evropejský spolu hovoří.
A posluchači – v dálce ztracen zrak –
kývají hlavou: Ano, tak je, tak –
pak objasňují každý finty svoje,
jež jistě by též byly koncem boje – – –
Tma houstne. Černá i ten čerstvý sníh.
Vzpomíná člověk přátel vzdálených,
teď rozstříknutých do všech světa stran.
A mnohý z nich už leží zakopán
v daleké hlíně. A ta děla řvou
dál hladově nad bílou krajinou,
a běsnící Smrt ku předu se řítí –
jsou chvíle, kdy je výčitkou tvé žití!