LXVI.
VÝTEČNÍK
Tak blahosklonně mile zří mi v oči:
– No, mistře, kdypak budem čísti zase
pěkného něco ze ctěného pera? –
Oh, jak se mi krev nahrnula k hlavě
a jak se zatmělo mi v zraku vztekem!
Chlap, jehož hrdlo spotřebuje tolik
za jednu noc v tom zakouřeném baru
co celá víska za rok v našem kraji;
chlap, kdyby mohl zlepšit lidské řády,
ruk dvacet dal by si a všemi chtěl by
brát, hrabat, krást; jenž považuje
za elastickou gumu každý zákon
a za ohebné pruty paragrafy;
ten přítel baletu a duší cynik,
sloup strany své a zdoba čajů, bálů,
večeří skvělých – ten a moje verše!
Je možno představit si břichopasa,
jenž po obědě k doutníku a kávě
čte verše mé a funí při tom blahem?
Oh, pepřem, solí, musily by stát se
a bít mu v oči, že by hodil knihou
a proklel všechny versifexe světa!
Leč – marná obava! Ty knihy moje
nevejdou k němu nikdy do stavení,
byť bylo to i do ztemnělé skříně,
118
kde hřbety by se chlubil očím hostů –
ne, marné strachy! Chtěl jen projeviti
uznání svoje jednou básníkovi,
jenž měl kdys třídu hodnostní a řády,
i řekl tedy blahosklonně mile:
No, mistře, kdy pak budem čísti zase
pěkného něco ze ctěného pera?
119