– Čtyřicet roků je mi – před tou válkou
já úředníkem byl jsem na knížecím
a chystal jsem se k svatbě, vždyť to, pane,
je nejen touhou, než i svatým právem
každého z lidí, mít své tiché hnízdo,
kde žena vládne, kde ty malé děti
člověku svědčí, nadarmo že nežil –
tak vypravoval, poctivě se díval
mně v oči modrým zrakem bědný člověk,
jenž prosit přišel za protekci, radu.
Jej válka vytrhla a smýkala jím
po různých bojištích a lazaretech
a naposledy nechala jej státi,
vrak lidský bezradný a beze zdraví,
na prahu jizby, kde dva staří lidé,
jej uvítali s trpkým slitováním.
Rodiče jeho. Nyní jí chléb jejich
a ten mu hořkne v ústech, chtěl by práci,
chtěl cokoli by dělat – poraď, pomoz!
Ach, poraď, pomoz!... Jeho kníže zmizel
a panství jeho jsou už rozdělena,
je pravda, úřad rozhod, že mu patří
odstupné jakés, snad pár tisíc korun,
leč co s tím počít? Jak živ nehlásil se
ku žádné straně, schůzí politických
se vystříhával, se vlivnými lidmi
se neseznámil – žil jen snům svým tichým
o hnízdě rodinném. Teď láska jeho,
už dávno vdaná, několik má dětí –
a on je na krku svých roditelů,
přítěží stáří jejich. Chtěl by práci,
vzal všecko by – jen poraď, pomoz, pane!
A já mu vykládal o tíži doby,
o restrikcích, o konkurenci práce,
o pokusech, když pomoci jsem hodlal
a vždy byl zklamán – sklonil pouze hlavu
zrak sesmutněl a hluboce si vzdychl,
že na obtíž má zůstat tedy doma
rodičům starým, sen o vlastním hnízdě
se nesplní mu, a že připadá si
jak člověk v plování se neznající,
když proud jej vleče a on ví jen jedno:
že utone... Eh, trudné rozhovory,
když taký běžný obrat lidské mluvy
se stává skutečným a živým faktem:
zde člověk v proudu topí se a klesá
a modré oči úzkostně tě prosí
a ty sám ani toho stébla nemáš,
bys – ne snad k záchraně – leč hodil mu je
jen jako ukázku své dobré vůle!...