Po letech jsem se zas k vám navrátil,
mé verše. S city ztraceného syna,
jenž lehkovážně díl svůj utratil
pak vepře pásl. – Jen si připomíná:
Sta štrébrů hlučně závidělo mi,
sta spekulantů zasykalo tiše,
že zabil jsem své české svědomí,
že jmění hrabu, prázdním plné číše.
Sta očí do zelena zaplálo,
že militarist strohého jsem slohu,
a jedním dechem hned se tázalo,
zda vojsku rozuměti mohu.
(Dnes ovšem – když tak přehlížím náš svět
zkušenost moje slavně konceduje,
že vojsku, jako všemu, rozumět,
to privilejem pánů poslanců je.)
Tož vtipy sili na tu hlavu mou,
strašlivé vtipy – bozi, beze trestu!
A já táh poctivě tu brázdu svou
a doufal, cíl že poznají i cestu.
Bez odvety, bez štítu, bezbranný,
bez naděje, že si kdy odpočinu –
já, bojovník, já šel a bez rány
a vychutnal tu naši divočinu.
Já české duše kdysi burcoval
a připravoval pro volnost je naši –
teď máme ji. Já odplatu v ni vzal
a hořce pochutnal si, milí braši!
Zdar, republiko!Z dáli budu zřít,
jak daří se teď svobodě tvé mladé –
kéž dá ti někdo smysl, jak, proč žít
a láska vlastenců tě nerozkrade!
A to, co pomohlo ti v časech zlých,
ať nad tebou bdí dále jako dosud
to, co zvem každý podle sklonů svých:
náhoda, štěstí, výhra, pánbů, Osud.