O dějích dneška, seskupení států
a fásích války znal jste dosud tolik
co o egyptských dávných dynastiích –
vám světem byla krajinka ta tichá,
již právě maloval jste; lidmi na něm –
ten onen boháč, jehož syté rysy
se ze zlatého rámu měly dívat
na hosty přišlé v zářný jeho salon;
a historií světa – moje verše
z antických dějin, které zapáleně
v hodinách prázdně rád jste překládával –
– teď odložil jste štětec, zavřel barvy
a pera k překladům se nedotknete,
neb bodák dají vám a manlichrovku
a chodit naučí vás, obracet se
a pak vás pošlou na sever či na jih,
kde s miliony jiných máte tvořit
dějiny dneška... Jděte odhodlaně
a pozorujte: nad tím kolotáním
těl lidských, nad rudými žněmi Smrti
železná neúprosná Nutnost trůní,
jíž všecko přijít musilo, jak přišlo.
Smrt žne a za ní rozsévač jde Život,
syn její věčný – třeskot děl pak hlásí,
že v říši Času, pro dnes očím skryté,
se rozbořuje vše, co zralé k pádu.
V to velkolepé divadlo vy jdete
co jeden z činitelů. Duchem rytíř,
jak poznal jsem vás, zůstaňte i dále.
Vy budete vždy nepřítelem čestným
těm, naproti nimž postaví vás Osud –
jsteť vy i oni řemesníky Dějin.
A strachu nikdy nedopřejte místa
v té duši svojí – mně už k vůli – nikdy.
V mých básních totiž potkával jste leccos,
verš kulhavý či staromodní sloku,
však nikdy strach. Já nepoznal ho v žití
a nemám v tom ho, vázanou co řečí
jsem napsal kdy, ni v tom, co Musa pěší
mi diktovala. Potom věřím pevně,
že strach trčící v duši jest jak magnet,
jenž bludné koule k sobě přitahuje –
a já chci pevně, abyste se vrátil
do světa svého po skončené práci,
k svým krajinkám, k svým portrétům, k mým veršům
a k sobotním těm večerům a nocím,
kdy v dílně vaší po lopotách týdne
jsme vydechli a zabrali se v hovor
o věcech, lidech, cizích tomu světu
a nám tak blízkých. Víte, vždy jsem tvrdil,
že Osud nikdy vyvolencům svojím
odejít nedá, dokud nevydali
svých duší obsah – a kdo zkvet a zhynul,
jen proto zhynul, že dal světu všecko,
co dáti mohl? – Vrátíte se tedy
k svým plátnům, najdete zas ono pero,
jež odkládáte, večery pak klidné
těch sobot našich budou plynout dále,
jak děje příští, pro něž v práci jdete –
a jež vám budou zas tak dálny, cizí,
jak historie starých faraónů.