– Jak? Tys byl proti nám a teď jdeš s námi?
Teď, když vám císař vrátil Ferdinanda
a vojska svá stah z kleté země vaší? –
On mlčel chvíli. Do ohně se díval
pohledem dumným velkých černých očí,
pak zdvih je: – Ano, já byl v Saragose,
pět nás jen bylo, ulici jsem hájil
a potom domy. Každý zaplacen byl
hromadou mrtvol – však vy o tom víte –
schod za schodem, poschodí za poschodím
a pokoj za pokojem zbraním vašim
jsme přenechali... Byl jsem potom v bitvě
u Vitorie – Josef Bonaparte
na poli nechal ležet orly svoje,
svá děla, náboj, kasy, zavazadla
a dvacet tisíc vašich – – teď jsem tady. –
– A který čert tě přinesl k nám, pověz,
když tam jsi řádil proti nám jak ďábel?
Když Bourbona máš svého zase doma?
– Eh, chápete vy, co to značí: Španěl?
Nic nevíte. Váš císař byl nám bohem
a byli bychom k nám jej zavolali
a řekli: Zbav nás bourbonské té trýzně!
Však přišel nevolán a rozkazoval
nás jako koně spřáhnout k vozu svému,
ne, Francouzové! A to ne jsme řekli
ranami pušek, šavlemi a noži! –
– Ach, ty jsi mudrc! A co máte nyní? –
– Nám Ferdinand byl jenom etiketou,
jen heslem v svatém boji za svobodu! –
– Jak? za svobodu? Pověz, za čí? Za čí? –
– Národa. Země. – – Máte vy ji dneska? –
– Svobodu míníš? – – Máte Ferdinanda. –
– A vůli svoji. – – A k ní na tisíce
lenivých mnichů, upírů těch černých,
již křídly zakrývají oči vaše
a od úst berou každé lepší sousto
a kapsy plundrují vám, krev vám pijí.
Ah, kdybyste vy, slepci, vidět mohli,
pak řvali byste po císaři našem
a jeho očistné a silné ruce! –
– Vy křivdíte těm mnichům našim, páni.
Toť vlastenci jsou. Na zdech Saragosy
se bili jak my. Oni vedli odboj,
tu vyzvídali, tu zas v klášteřích svých
chystali zbraně, psali proklamace
a schovávali v podzemních nás sklepích. –
– A nevíš, milý, proč to bylo všecko?
Že o živnost šlo jejich? O řemeslo?
Váš Ferdinand je mužem srdcí jejich,
tož za něj bili jste se jako mezci
a za ty mnichy. Že šli oni s vámi
a činně ruce přikládali k dílu,
bah – i ten nejlínější pes se vzchopí,
když kost mu vzít chceš ze sevřené tlamy. –
– Vy chcete říci? – – Národů že hloupost
je výkvětem všech pitomostí světa.
Čtu dějiny rád. Děje lidstva vůbec
a vidím, že je rekem jich jen ona.
Ti velcí muži – ať to vládci, vědci,
jsou episodisty jen na jevišti,
kde ona nese jednání a boje. –
– Nač tajit? Nemyslil jsem o těch věcech.
Jen někdy napadly mi jako výsměch,
jak zlozvuk do zpívané melodie,
že není všecko – ale k čemu hloubat?
My bili se – a já jsem nyní tady. –
– Vy Španělové rytířský jste národ.
A máte roman, pravda, Don Quijote?
V němž pošetilý rytíř zmaten čtením
zažije mnoho směšných dobrodružství
a mnoho bití – počkej, nevyskakuj,
já nijak nechci urážeti tebe,
chci říci jen, že takým Don Quijotem
jsou národové vůbec. Váš byl právě
a tihle Rusi, Němci a co všecko
teď vstalo proti nám – ti jsou jím nyní.
Ti odposlouchali vám zvučná hesla
o tyranu, o poutech, o svobodě
a teď tu stojí: chtějí svrhnout pouta,
tyrana zbavit domovinu svoji
a osvobodit národ ujařmený...
Tak jako u vás. Mluvil ty jsi někdy
už se „svobodou“? Nes jsi někdy „pouta“?
Či pociťoval „tyranství“ jsi naše?
Národů hloupost, věř, je nesmrtelná:
jí u vás podleh císař Napoleon
a kdo ví, zda jí tady nepodlehne...
Víš, kolik na světě už panovníků
drželo střemen u bělouše jeho?
A drželi jej – až teď vstala Hloupost,
národů Hloupost, a ti panovníci
zří sílu její, vědí, že je nezmar
i troufají si. Tak je máme tady.
Ta Hloupost jako býk je uvázaný
a u vás, brachu, sedli na ni mniši
a našeptali červená jí slova...
Zde monarchové po příkladě vašem
ji pouští na nás... Rozumíš teď všemu? –
– Já nejistě to cítil. Nyní vidím,
že dobře učinil jsem vypraviv se
pod orly vaše. – – A jsi zase hlupák.
Vždyť naše hloupost, brachu, není jiná
než jiných nací. Jenom etiketu
že máme jinou, snad že rozumnější...
Náš císař jest jí. Ano, Napoleon,
muž veliký, jak za tisíc let jednou
svět mívá jej. Nu, přistrč ucho, milý:
tu mydlinovou bublinku, již mniši
tam u vás „svobodou“ zvou, zvem my „slávou“,
však v jádru – – Umlk. Oheň praskal ryčně,
dým stoupal červenavým sloupem k nebi
a rudý lesk hrál po vojáckých lících,
drobnými jiskerkami v očích svítě
těm dumavcům, již ztrnule zří v plamen.
A vysoko na tmavomodrém nebi
jiskřily podzimním se čistým světlem
bezčetné hvězdy – jak se jiskřívaly
už před sto, dvěma, před tisíci lety
nad jednotvárnou, opakující se
tak pošetile, lidskou komedií.