LXIII.
POHÁDKA
Byl jednou jeden otec,
muž dbalý pravdy, cti,
však také všudy těšil
se vzorné pověsti.
Byl přesný ve svých účtech,
rád v chvílích prázdně čet
a neznal, co je nuda,
a šantan, kabaret.
Měl dceru hodnou sebe,
to dítě jediné,
jí toužil vzdělání dát
pro život povinné.
On školu doplňoval
jí zkušeností svou,
že žití není hračkou
a prázdnou zábavou,
že zodpovědnost leží
na každém ze všech nás
i k národu i lidstvu,
a svědomí že hlas
má býti rádcem, soudcem
při každém počinu,
a křivdí-li ti někdo,
ty hledej příčinu
112
jen v sobě samém předem.
A nesuď nikoho,
nás přísná sudba svede
do cíle jednoho.–
A dcerku záhy krášlil
ženskosti ladný vděk,
kam vstoupla, jak by padl
ze slunce paprsek.
Vždy veselá, vždy zdravá,
bez lži a nevinná,
jak v básni Heineově
ta milá květina.
A přišla chvíle její,
kdy měla opustit
dům rodný, otce svého,
za hlasem srdce jít.
Tu otec její schystal
– a zas dle sklonů svých –
jí výbavu, v ní předně
skříň plnou milých knih.
Odkazy velkých duchů
myšlenky nejčistší,
zábavu nejkrásnější,
průvodce nejjistší
pro neznámou pouť žitím –
Leč vidím čtenáře,
jak rozhorleně hledí
mi náhle do tváře
113
a bouří: jaká hloupost!
vždyť tohle přespříliš!
Blb otec, dcera loutka,
je čas s tím přestat již!
I v pohádkách jsou meze,
to má přec autor znát
a našinec se nedá
tak okašparovat!
Sklo, piano a stříbro,
nábytek, prádlo snad –
jen blázen bude dceři
skříň lejster kupovat!
Já vidím, že můj čtenář,
jak vždycky, pravdu má –
je chybou, když se autor
až v konci zadumá!
Měl promyslet vše předem
a maje poznatky,
nebyl by napsal hloupost,
byť formou pohádky.
114