LXXI.
PRAHA
Jen jsem se usmál nad tím listem vaším.
Rád byste změnil venkovský svůj poklid
za rušný život pražský... prý to místo,
kde kultury tep živým ruchem bije,
prý dějiny se tvoří zde, prý osud
se spřádá národa, prý přední hlavy
dnů našich – – pošetilče pošetilý,
vy myslíte, že byste zde si sedl
jak divák v divadle a pozoroval
hru velikou a povznášel svou duši
i vážným spádem děje, krásou kulis
a herců pathosem?... Jste snílek, děcko,
jste fantast chorý.
Naše zlatá Praha
jest vzácným městem, Hradčany má, Petřín,
náměstí staroměstské, spoustu věží
a Pražany své, podivný to národ.
Z nich většina má v nitru malou rakev,
v níž zaškrcené svědomí mu leží
a nezaškrtil-li ho nějak dosud
pak mrzáček to zakrslý a němý –
což nevadí, neb dá se takto žíti
a líp snad ještě, ano, pane drahý.
Ať o budoucnost světa jde i naši,
ať zeměkoule s dechem zatajeným
zří k zítřkům záhadným – je kliden Pražan.
O kozí chlup, jenž má dnes ono jméno
a zítra jiné, zůstávaje chlupem,
prou lidé se, již mají brady dlouhé
126
a holé lebky. Klepy slavně kvetou,
neb vždy je zlomyslným potěšením
svléct nějaké to v modě jsoucí jmeno
z rouch triumfálních, básníka či vědce
či politika. Konečně i bližní,
jenž mimo kavárnu zde právě kráčí,
též stačí k tomu. V kavárnách se žije,
neb sedět doma s knihou – totě nuda
a v kavárnách jsou rozdychtěným očím
potravou vzácné plody našich listů,
– my máme noviny! – z nichž vybírají
jak hrozinky se z málo chutných pečiv
aférky milé, sensace a zprávy
o bojích kohoutů a křepeláků.
A to-li omrzí, lze augurovat,
z nápadů mimovolných věčné pravdy
lze vyrábět, lze svět náš posuzovat
a vždy a vše to s povýšeným gestem,
neb Pražan, pane, egocentristou je,
kol jehož já se tady všecko točí.
Na všecky zjevy dne zří jako v cirkus
s jediným zájmem: který z zápasníků
as druhým o zem hodí.
Knihy, pane, knihy?
Ach, ano. Ty, jež vybičují sexus,
všech národů a pronárodů smetí,
ty čtou se. Zde jsme přece dohonili
kus kultury a evropského tempa.
A v dílnu dějin chtěl byste zřít zblízka?
Což – viděl byste drahou republiku
v košili Nessově, jež hrdlo škrtí
a tělo pálí. Tuto košiličku
státníci naši na tělo jí dali,
127
když moderně ji chtěli vybaviti
ústavou jakous. Viděl byste chaos,
kde negramotní lidé z Karpat, Tater,
– jimž kromě řeči praničeho není
shodného s námi – rozhodují hlučně
o naší kultuře, o historii,
o právech lidských. Z dlužníků se stali
krutými věřiteli – a my tiše
nad fenomenem tím se zadumali
a těšíme se, že snad v dětech jejich
se vděčnost pohne a že mlčet budou.
A viděl byste ještě jiné věci:
vy znáte přece chobotnici hroznou,
jež mrštná chapadla kol těla vije
a bradavkami přisaje se k údům
a pije krev – i tohle byste viděl
v té Praze z blízka. To je život státu.
Ostatně nebolí to naši Prahu.
Nač starat se a nač si zatemňovat
dny plné slunce, noci plné světel?
Je velkoměstem Praha naše zlatá.
Den má své klepy, noc své pěkné bary,
kde v světle růžovém zní tichá hudba
a polonahé krasavice tančí.
A doma? Pane, v domácnosti naše
vpad cizí luxus. Paříž, Vídeň dává
dam našich hladovícím tělům všecko
co skrývajíc, má pyšně odhalovat.
Tak rázem jaksi vzrostlo drahé město
a zamotala se mu hlava zpitá
přílivem mravů ze všech končin země.
A začla sníti arci o soutěži
128
s velikým světem... A jak zbohatlíci
si nejdřív opatří, co hoví smyslům,
požitky těla, hašiš chtivým nervům,
tak ovšem šlo i naše zlaté město.
Já znám ten sen váš, znám tu vaši touhu,
sám měl jsem je, když v cizině jsem dumal,
že bude lépe, sbírat sporé drobty
pod stolem rodáků, než v cizí zemi
u plných mís si hovit v sladkém klidu.
Dnes je mi hrozno z těchto harlekýnů,
cyniků, šašků, vrtáků a troupů.
A třikrát pravím vám: vy poděkujte
své sudbě za venkovský vzduch svůj čistý
a věříte-li v obsah slova „národ“, –
pak žehnejte těm prostým čestným lidem,
tam kolem sebe. V nemoderních šatech
a těžkých botách, prostě jdou tím žitím,
já svého zájmy pojí s zájmy země
a třeba-li, rád podřídí své jejím.
Ten lid má duši vřelou, ruce čisté,
svědomí klidné, věří pevnou vírou
a doufá, čeká – bez otravy naší.
Zde v Praze byste strojil denně pohřeb
svým ilusím, své víře, touhám svojím,
my, vaši přátelé, pak měli bychom
jen o svěšenou hlavu jednu více.
129