LXXV.
V PAUSE
A nedostoupil-li jsem dosud slávy –
zde touto knihou nezískám jí jistě,
neb vidím jako věštec prozíravý:
ty mocné trefit v zranitelném místě,
to značí sklidit němé odpovědi,
jak diktuje to jejich stanoviště,
a za to ryk všech, kdož jim z ruky jedí
a nadávky a lání zaplacené,
pes štěká vždy, i když pán slova nedí.
A dojdou-li mé verše rozhořčené
souhlasu někde – dušičky to budou,
jež jdou zde ztichlé, hořem zatížené,
jak chalupník nad rolí svojí chudou,
když všecko rozbilo mu krupobití
a resignací žije jen a nudou.
Ti přečtou – tiše za hlavu se chytí
a budou dále mlčet... Budete tu
mé verše, svědky tesklivého žití
budoucím časům, budoucímu světu,
že bídu naši do duše jsem cítil,
že varoval jsem, že až v cesty metu
jsem pochodní svou dle sil svojich svítil.
Anebo budete tu zahanbeny,
choroby doklad, jíž se mozek vznítil,
135
hrst věšteb, jež nebudou vyplněny,
směšného černovidství chudé dílo,
jež přejde Čas, jak papír pohozený –
a to i mně by nejmilejší bylo!
136