XCIII.
ZLE, TŘIKRÁT ZLE...
Zle, třikrát zle, když velká dějin chvíle
se přivalí na malou generaci.
My odčinili kletbu Hory Bílé
a oddycháme po té těžké práci.
My vklínili se do evropských forem,
jsme srdcem jejím. Spějem k velké metě,
charme pařížský nám v denním žití vzorem
a starý španělský dvůr v etiketě.
Tak na venek. A uvnitř nejsme ani
o vlásek jiní, než jsme dříve byli.
Dle okolností máme vzletná přání,
leč k činům není odvahy, ni síly.
Ze sladké malátnosti se nám nechce,
neb drahé já jest cílem nejpřednějším,
a smyslem žití: žít co možná lehce
a „nějak bude“ programem je vnějším.
Náš kořen z dějin našich nesytí se,
bez pospolité žijem souvislosti,
jen straníky jsme, neboť strana, ví se,
dá tučná místa, vážnost v společnosti.
A velký čas – ať neletí či letí,
my nakloníme hlavy podle vanu,
pro příští časy splodili jsme děti
a ostatek – jak libo světa Pánu.
162